V unikátním projektu převedl moderní české autory do podoby tapisérií, které zdobí řadu soukromých sbírek. Držitel Ceny města Valašské Meziříčí je hlavou i duší kulturní perly našeho regionu.

Právě jsem vás přistihl při práci. Prodal jste gobelín z vaší galerie zahraničnímu návštěvníkovi. Daří se vám to často?

Je to vždy milé setkat se s porozuměním a úctou k naší práci. Zájemce si vyhlédl gobelín na našich webových stránkách a přijel s konkrétním přáním.

Jak se dozvěděl o tom, že umíte na Valašsku vyrobit krásné gobelíny?

Někteří zájemci se s naší tvorbou setkají na výstavách a trvá i několik let, než v nich to setkání uzraje v rozhodnutí zakoupit si u nás gobelín. Někdy se zákazníci setkávají s naší tvorbou ve veřejný prostorách, ale i v soukromí u jiných sběratelů umění.

Prodat gobelín jistě není snadné, jedná se o nákladné umělecké dílo…

Ozývají se nám přímo investoři, pro které tvoříme na zakázku podle jejich návrhu. Druhou variantou je, že nás zájemci požádají i o výtvarné řešení. Děláme ale i volnou tvorbu, kde máme absolutní svobodu. To je vždy výzva k hledání, posouvání textilního jazyka dopředu. Posláním manufaktury je zachovávat uměleckou hodnotu historických tapiserií restaurováním a vytvářet nové věci obdobně trvalé kvality.

Můžete s tímto předsevzetím přežít?

Daří se nám to už dvacet let. Entusiasmus kolektivu, který vytvořil za tu dobu tak rozsáhlé dílo, je však samozřejmě limitován vnějšími okolnostmi. Stát vytváří v posledních letech stále obtížnější podmínky pro naši práci. Není to jen zvyšováním daní na umělecká díla. Je tady také téměř úplná absence investic do restaurování historických tapiserií či nákupu nových děl, nulová podpora výuky našich nových adeptů gobelínového umění a mnoho dalších negativních tlaků.

Doléhá na vás neustálé zvyšování daní?

Situaci, kdy státní aparát plánuje další navyšování daní na vznik uměleckých děl, lze chápat jako jednoznačné krátkozraké směřování k likvidaci významného restaurátorského a tvůrčího centra, jakým manufaktura více než století je. Kvalitní restaurátor, kvalitní uměleckořemeslný tkadlec, může vyrůst jen v týmu, v kterém se z generace na generaci předávají zkušenosti a kde ve spolupráci s renomovanými výtvarníky kultivuje řemeslné dovednosti a tvůrčí vnímavost. V tom je nezastupitelná hodnota Moravské gobelínové manufaktury.

Opravdu je stav věcí tak kritický?

Pro zdravé normální vtahy ve společnosti, pro dobré kulturní klima má zásadní důležitost vytvořit rovné podmínky. Kultura je jenom jedna. Systém grantů, tak jak byl u nás organizován, přinesl do naší společnosti v lepším případě neefektivnost, formalismus, nekompetentnost a nesmyslné mrhání penězi. Ty smutnější dopady snad ani není třeba vyjmenovávat.

Snažíte se to změnit?

Ano, ale je to poslání spíše pro lokální a krajské politiky, kteří mají ve své pracovní náplni kulturu, aby rozpoznali přínos gobelínky a pokusili se ji zakotvit v systému kulturních institucí. Bylo tomu tak za Rakouska-Uherska, mezi válkami i v minulém režimu. Obdivuhodným vzorem pro ně může být regionální poslanec sněmu markrabství Moravského Václav Šílený, který v roce 1908 zachránil a zhodnotil desetileté úsilí zakladatele Rudolfa Schlattauera a prosadil moravským sněmem garantované ustanovení Zemské jubilejní gobelínové školy. Bez něho by nebylo následných sta plodných let manufaktury.

V gobelínce jste začínal koncem 70. let jako výtvarník. Nyní spolkne většinu vaší energie spíše manažerská práce. Nevadí vám to?

Výtvarnou práci dělám stále, bez ní by nemohly vzniknout gobelíny ani od jiných autorů. Ale k vlastní tvorbě se dostanu jen v klidnějších obdobích. Díky tomu vznikají v mé tvorbě ucelené cykly s výrazným významovým i výtvarným posunem.

Pokud se snažíte jako výtvarník v pozici ředitele prosazovat trvalou uměleckou kvalitu, musí být pro vás obtížnější se prosadit na trhu. Nejdete totiž na ruku líbivým módním trendům. Mýlím se?

Gobelínka má svou tradici. Sto deset let naší manufaktury nás zavazuje k tomu, abychom udrželi technologickou tkalcovskou čistotu i v transpozici aktuálních výtvarných projevů. Je to nesmírně významné i pro dokonalé zvládnutí restaurování historických gobelínů.

Přišel jste s myšlenkou udělat z gobelínky živé kulturní místo. Máte galerii, provozujete kavárnu, pořádáte kulturní akce. Proč to všechno?

Obnovení činnosti manufaktury po roce 1993 bylo hodně náročné. Když jsme se trošku nadechli, chtěl jsem vytvořit kolem gobelínky určité kulturní klima, ve kterém by probíhala vzájemná inspirace mezi námi, ostatními tvůrci širšího regionu a veřejností. Umělecký růst je možný pouze v plodném kulturním klimatu.

Jan Timothej Strýček.S gobelínkou doslova žijete, trávíte zde volný čas, potkáváte zde své přátele. Je gobelínka vaším životem?

Vážím si jakéhokoli tvůrčího počinu, kde původním impulsem je dát, sdílet s druhým své poznání. Těšíme se z toho, že v Schlattauerově kavárně se takto naladění básníci, muzikanti, cestovatelé i duchovní setkávají. V každém z lidí jsou nějaké tvůrčí schopnosti. Všední starosti je často zatlačí, utlumí. Vhodný prostor a příležitost je může obnovit. Snad se kavárna – galerie takovým místem stává.

Jste autorem myšlenky převádět současná výtvarná díla do podoby tapiserií, nástěnných koberců. Proč jste se pro tento krok rozhodl?

Na začátku byla myšlenka vrátit tapiserii umělecké renomé, rezonovat s aktuálním výtvarným projevem. Vytvořili jsme ve spolupráci s předními českými umělci volně bez zakázky a bez jakýchkoli dotací přes sedmdesát rozměrných děl. Je to počin, který nemá ve světě obdoby.

Tento rizikový podnik dnes úspěšně zdobí řadu soukromých sbírek…

To je i případ dnešního prodeje, při kterém jste mě přistihl. Byla to jedna z posledních tapiserií z šestnáctičlenného cyklu Sladké zboží.

Chcete v této tvorbě pokračovat?

V současné době realizujeme v rámci projektu Actual Textile Art předlohu Petra Nikla.

Jste výrazný umělec, úspěšný ředitel, mohl byste prodávat své ego. Přesto jste se přihlásil k tradici zakladatele manufaktury Rudolfa Schlattauera a jeho jméno nese i kavárna v gobelínce. Vaše jméno zůstává skromně v pozadí…

Společným autorem všech děl vzniklých v manufaktuře je celý tým podřízený dobrému dílu.

To není možné bez schopnosti udržet dobré pracovní vztahy. Daří se vám to, pane řediteli?

V manufaktuře jsou krásní lidé, kteří mají v sobě zakotvený hlubší smysl společného konání.

Máte čas znepokojovat se politikou, světem médií?

Nejsem schopen se úplně izolovat od toho mumraje, i když vím, že to ubírá koncentraci na vlastní práci. Nechat se ale v dobré víře v jejich schopnosti a čisté úmysly manipulovat, byli bychom stádem.

Co je pro vás měřítkem úspěchu?

Nalezení životního úkolu a umenšení vlastního ega.

Pokud se umělec vzdá hledání pravdy, své vlastní cesty, co ztratí?

Jen při důsledném hledání je jakási naděje na slušný výstup.

Musí být umělec ten, který jde proti proudu?

Není třeba řešit dilema po proudu, či proti proudu. Je zapotřebí jen usilovně a poctivě hledat.

Proč svou kulturu nehýčkáme, vedou nás snad barbaři?

Uplatňovat stranická kriteria ve výběru lidí pro kulturní posty nepřinášelo dobré výsledky v minulosti, nepřináší je ani dnes.

Vy jste inicioval vznik Ceny Rudolfa Schlattauera, která měla pomoci mladým výtvarníkům. Ta už je ale minulostí…

Hlavní myšlenkou bylo mladým regionálním výtvarníkům najít publikum a vzdělávat jej, aby u nás vzniklé současné výtvarné umění začala vnímat širší skupina lidí. S tím souvisela i snaha zapojit do rozhodování významné státní galerie. Město mohlo opakovaně získávat za minimální peníz kvalitní věci.

Gobelínka se proslavila nejenom restaurováním starých tapisérii. Pod rukama tkadlen vznikají také novodobá díla.

Nebylo by snazší provozovat manufakturu v bohatším regionu, kde jsou lidé umění více nakloněni. Jak se vám na Valašsku žije?

Asi by to snazší bylo. Kulturní klima města příznivě stimuluje i přítomnost vysokoškoláků. Studenti mají intuici rozpoznat aktuální kvalitu v kultuře, jsou tvůrčí. Je darem pro město, když se objeví i na středních a základních školách učitelé, kteří k umění své studenty přivedou. Mám k nim převelikou úctu.

Myslím si, že vám se to daří stejně dobře. Vaši kavárnu si oblíbili gymnazisté, vždyť gobelínka s gymnáziem přímo sousedí.

Z toho mám velkou radost. Těší mě, že sem studenti chodí debatovat, nebo se sem chodí učit. Snad na ně v prostoru kavárny, byť jen podvědomě, umění Karla Malicha, Michala Rittsteina, Ivana Komárka, Milana Grygara, Jiřího Sopka a dalších umělců, nějak kladně a inspirativně působí.

Kde hledáte inspiraci vy, jak překonáváte překážky?

Velice mě posiluje, když potkávám lidi, kteří umějí dávat. Lidi, kteří rozsévají do šíře svůj pozitivní vztah k životu, k umění.

Trápí vás, že média si pozitivních informací příliš nevšímají?

Věřím, že přirozená snaha po rovnováze nás od toho negativního informačního šumu odvrátí. Velká většina významných věcí se děje mimo veřejná média.

Takže naději neztrácíte?

Žijeme v otevřené přátelské Evropě. Je to obrovský dar a skepse, která je ve společnosti vůči parazitizmu a nekompetentnosti, má i svou pozitivní stránku.

Jan Timothej Strýček

• narodil se v Jindřichově Hradci
• Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze
• absolvoval studijní stáž na Goldsmith University v Londýně
• ředitel Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí
• respektovaný výtvarník, držitel Ceny města Valašského Meziříčí
• aktivně se podílí na rozvoji kultury ve Valašském Meziříčí, inicioval vznik Ceny Rudolfa Schlattauera
• životní motto: Potkat lidi, kteří umějí dávat

Autor: ALEŠ LINDUŠKA