Ve čtvrtek dopoledne nastupuju do „Žraloka“ – motorového vlaku RegioShark, který svojí maskou rozhodně mořského dravce připomíná. A nejen maskou, ve svých útrobách skrývá dva dieselové motory, které pracují společně a každý má výkon téměř čtyři sta kilowatt. (Pro srovnání – nejběžnější dieselový motor Škody Octavia měl 66 kW).

V kabině na svém trůně – otáčivém křesle sedí čtyřicetiletý strojvůdce Libor Fiala a dělá poslední úkony před pravidelným odjezdem. Na přístrojové desce má v půlkruhu před sebou čtyři velké monitory, další tři budíky či displeje, spoustu tlačítek a tři páky. Podle velikosti budou ty dvě v pohodlném dosahu mašinfíry asi nejdůležitější.

Vyjíždíme v 10.22. Po ujetí pár stovek metrů se potvrzuje má hypotéza o řízení pákami.

„To vlevo je hlavní jízdní páka. Jakmile se splní všechny podmínky pro jízdu, jako je pokyn vlakvedoucí, zavření dveří a podobně, rozjedu celý téměř devadesátitunový vlak jednou rukou. A to plynule, protože mašina má vlastní regulaci. Obvykle se rozjíždím na osmdesát procent výkonu motoru, záleží na přilnavosti. Pokud se třeba v mokru protočí kola, má vlak protiskluzovou ochranu, která okamžitě stáhne výkon. Pákou zároveň i brzdím,“ vysvětluje ochotně strojvedoucí ze Vsetína.

Ale hned přidává další a další systémy brzd.

„Je to jen jedna z možností. Když nebrzdím převodovkou, můžu použít vzduchovou brzdu, je tu také parkovací brzda, ekonomická, nouzová a bezpečnostní brzda,“ sype ze sebe.

Jako tempomat v autě

S moderní mašinou plnou elektroniky se jezdí většinou v automatickém režimu.

„Na této trati je dovolená maximálně šedesátka, to je poloviční rychlost, než jakou RegioShark dokáže jet. Navolím si rychlost a je to. Funguje to podobně jako tempomat v autě,“ přirovnává strojvůdce.

Prostřední displej je jednoduchý, ukazuje právě rychlost, která se většinou pohybuje kolem padesátky, na některých místech, jako jsou přejezdy bez závor, pouze třicítky. Displej vlevo informuje o vlaku co se časových intervalů, zastávek a komunikace s cestujícími týče. „Tady se mi objevuje čas, v kolik přesně do zastávky přijíždím, v kolik je odjezd. Taky se mi ukáže, kdo chce vystoupit. Všechny zastávky jsou na znamení, cestující zmáčkne tlačítko, mně se to tu objeví a já mu dám dalším tlačítkem signál, že zastavíme. Taky jsou tu nahraná různá hlášení o zpoždění a tak,“ vysvětluje.

Pravý displej se hemží miliony údajů o technickém stavu vlaku, tlaku oleje, vody, teplotách, otáčkách, množství paliva ve všech čtyřech nádržích, osvětlení a já nevím čemu všemu. Pro cestující z tohoto panelu plyne důležitá věc – odtud se ovládá teplota, větrání či klimatizace ve vagónech, které nemají okna.

Přestávám se věnovat přístrojové desce a začínám vnímat okolí. Připadám si jako před střílnami starobylého hradu. Maličká boční okénka neskýtají moc dobrý rozhled. Proto také pohled dozadu a kontrolu nastupujících snímá kamera a strojvedoucí sleduje dění na obrazovce.

Čelní okno už nabízí lepší výhled, byť je poněkud úzké. Někde za Zašovou se před námi vynoří vrchol Radhoště. Mašinfíra ale nemá na kochání přírodou čas. Podle směrnic musí nepřetržitě sledovat koleje a nespustit trať z očí.

„Co to pořád mačkáte tou rukou?“

On se ani zamyslet nemůže, protože ho z rozjímání vytrhne elektronika. „Co to pořád mačkáte tou rukou?“ ptám se a ukazuju na jeho pravačku, která mi připomíná setrvalý monotónní pohyb hráče výherního automatu.

„To je tlačítko bdělosti. V intervalu asi dvaceti vteřin zhasíná toto modré světlo. V té chvíli musím zmáčknout tlačítko bdělosti. Když nebudu reagovat, upozorní mě za nějakou dobu akusticky. Když ho ani pak nezmáčknu, vlak zastaví na rychlobrzdu. To už by cestující pocítili,“ usmívá se.

Jedním dechem dodává. „Je ale pravda, že Shark i na rychlobrzdu zastavuje celkem plynule. Kdyby to byl starší motorový vlak, cestující by byli na hromadě a zasypaní kuframa,“ vzpomíná na časy strávené před tím, než osedlal tento nejnovější motorový stroj.

Blížíme se k Rožnovu a kabinou se rozhostí ticho. Projíždíme kolem přejezdu u Tesly. Později mi strojvedoucí vysvětlil, že ho nemá rád, je podle něj nejhorší, protože nemá závory, je za obloukem a není do něj vidět.

Hazardéři se životem

Nádraží v Rožnově je na dohled a já zažívám něco, čemu bych nevěřil ani ve snu. Kousek před námi, odhaduju ani ne padesát metrů, smýká vyčerpaná babička kolo přes koleje, a protože košík je plný nákupu a celý dopravní prostředek tím poněkud těžší, nemůže se hnout z místa. Držím jí palce, aby to stihla…

„Vleče nákup. To je normální. Tady je supermarket, přes koleje sídliště. Lidi si nakoupí, ověší taškama kolo, a místo aby použili podchod, táhnou to přes koleje,“ říká se stoickým klidem mašinfíra a bedlivě pozoruje okolí kolejí. Pravou ruku drží na tlačítku píšťalky a každou chvíli ho použije. Babička s kolem totiž není zdaleka jediná.

O pár metrů dál nám přes koleje přesupí subtilní chlapík, přeskáče paní středního věku a málem do kolejiště vjede slečna na kole. Zašlápla to na poslední chvíli. „Někdy mě to rozčílí, jednou jsem na kohosi i mocně zařval,“ mračí se jinak povahově klidný Libor Fiala.

Setkání se sebevrahy

Za jedenáct let kariéry strojvedoucího zažil na této trati, předtím i na štrece do Velkých Karlovic a Bylnice nejednu krušnou chvilku s přeběhlíky i sebevrahy. „Smrtelný střet za sebou naštěstí nemám a snad to tak zůstane. Už třikrát jsem měl tu čest se sebevrahy, pokaždé jsem ale stihl zabrzdit,“ vzpomíná na vzrušující chvíle.

„Jednou se to stalo přímo ve Vsetíně. I když to bylo při posunu, lekl jsem se. Na přejezd vlezl chlap opilý jak dělo, zastavil se a roztáhl proti vlaku ruce. Tehdy jsem použil i rychlobrzdu. Pak jsem jel kdysi kolem splavu na sídlišti Ohrada a volali mi měšťáci, že mají na drátě chlapa, co tam někde chce skočit pod vlak. Věděl jsem o něm, tak jsem zpomalil a taky se nic nestalo. A jednou mi chlap vlezl do kolejí v Krhové. To jsou ale spíš demonstrativní sebevraždy. Kdyby fakt chtěli, udělají to jinak. Ale mému srdci to nepřispívá,“ odtuší strojvůdce.

Nechci ani domýšlet. Spíš přemýšlím, kolik metrů by takovýto rozjetý kolos potřeboval na zastavení.

„To se dá těžko odhadnout. Záleží hodně na počasí. Vůbec počasí jízdu ovlivňuje. Za mlhy, nebo když je na kolejích třeba mokré listí, hůř se rozjíždíte. Proto tu je nožní pedál, který spustí sypání písku na koleje a tím se zvýší adheze. Druhý nožní pedál je na lokomotivní houkačku, to je ale strašný kravál. Ten třeba používám, když mi na přejezd vjíždí auto,“ vysvětluje.

Blížíme se zpátky do stanice Valašské Meziříčí. Čtrnáct kilometrů tam a čtrnáct zpět, celkem deset zastávek – všechny na znamení jsme se čtyřiačtyřicetimetrovou soupravou zvládli bez sedmnácti minut za hodinu.

Ve Valašském Meziříčí předává Libor Fiala vlak kolegovi a prohlašuje.

„Před čtyřiadvaceti hodinama jsem byl na jeho místě. Začínal jsem šichtu. Nejedeme samozřejmě v kuse, šest hodin jsem spal na nocležně. Někdy spíme tady, jindy v Kroměříži. Ale mám tuto práci rád. I cestující jsou v pohodě, jednou mi dokonce za plynulou jízdu zatleskali, jako po přistání v letadle. Je ale fakt, že byli opilí,“ končí s úsměvem čtyřicetiletý strojvůdce.