Už léta pravidelně píše a natáčí pořady pro Český rozhlas. Úspěšně spolupracoval také s Českou televizí. V kultuře působí dodnes a vedle toho plní osobní přání zesnulého scénáristy Jiřího Křižana a jako správce se stará o majetek jeho pozůstalé rodiny.

Nebylo jednoduché se s vámi na termínu rozhovoru domluvit. Jste v jednom kole. Co vás nyní nejvíce zaměstnává?

Vedle dramaturgické i jiné práce v Kulturním zařízení ve Valašském Meziříčí mám povinnosti také v Českém rozhlase. Vypadá to nevinně, dva hudební pořady týdně. Ale když to takhle běží několik let, a dělám při tom spoustu jiných věcí, dá to zabrat. Hodinovou Extrovnu, pořad koncipovány jako hudební kavárna, jsem původně vysílal jenom na frekvencích ostravského rozhlasu, pak ji začala přebírat také Praha a teď tu relaci připravuji jen pro Český rozhlas 2. Občas tam něco málo přečtu z knih mých oblíbených autorů, někdy cituji pár odstavečků z denního tisku a část toho pořadu věnuji kávě, kavárnám a kavárenské kultuře. A samozřejmě velký díl toho času v několika rubrikách patří hudbě.

Kdy si můžeme váš pořad naladit?

Extrovna se „na dvojce" vysílá vždy v noci z úterý na středu, tedy hned po hymně a půlnočních zprávách. Je to báječný čas a mám pozorné posluchače. A na domovské stanici, na frekvencích Českého rozhlasu Ostrava, pak vysílám každý pátek před polednem, pár minut po jedenácté hodině, asi dvacetiminutovou hudební relaci, které říkáme Cafe piccolo z Extrovny. To jsou monotématické pořady věnované zpravidla jedné kapele, jednomu interpretovi, nebo jednomu albu. Zpravidla se věnuji nějaké novince, ale samozřejmě hraju také ze starších desek, na které bychom neměli zapomínat.

Baví vás to?

Je to opravdu pěkná práce, ale časem to samozřejmě vede k tomu, že hudbu posloucháte „jen z povinnosti", pustíte si především to, co je třeba trochu „nastudovat" pro další pořady.

Trvale tedy spolupracujete s Českým rozhlasem…

S nějakými přestávkami, podle toho jak se měnil vysílací formát, vlastně od počátku 90. let. Líbila se mi práce pro Český rozhlas 3, pro tu příjemně pomalou Vltavu, ale nejlépe je mi v ostravském rozhlase. S ním se pojí i nesmazatelné posluchačské vzpomínky z konce šedesátých let. Dnes sedávám v režii literárního studia, kde nahrával své písničky Karel Kryl, a když jdu pracovat, procházím kolem Studia 1, a tam v té době vznikaly nahrávky všech těch slavných kapel a zpěváků ostravské bigbítové scény.

Pracoval jste také pro jinou stanici?

Někdy uprostřed 90. let mi nabídlo spolupráci jedno, vlastně u nás první soukromé celoplošné rádio, kde byl ředitelem bývalý písničkář a dnes respektovaný publicista Ivan Hoffman. A když se to tam začalo trochu hroutit, za což ale ten Ivan nemohl, ozvalo se další, podobné rádio. V obou projektech se pohybovalo pár lidí z okruhu Českého rozhlasu, a obě ta rádia ještě v 90. letech zanikla. Nicméně i tady jsem strávil ten čas v dobré společnosti. Mým šéfem byl Jan Spálený, své pořady tam uváděl publicista Jiří Černý, pak i Vladimír Mišík.

Vy jste ale spolupracoval také s Českou televizí…

Když se zrovna nenašel prostor v rozhlase, ozvala se České televize. Potkal jsem tam báječné lidi, napsal pár scénářů a natočil sérii hudebních pořadů, které se kupodivu dodnes vracejí do vysílání. Vídám je náhodně v těch nejlepších časech, kolem čtvrté ráno. Před pěti lety se zase ozval pan šéfredaktor z Českého rozhlasu Ostrava a já se tam rychle a rád vrátil.

Nejen ve Valašském Meziříčí jste ale známý především jako hudební dramaturg a publicista. Řadu let jste byl také vedoucím legendárního M-klubu, který v loňském roce oslavil kulaté 40 narozeniny. Připomeňte prosím vaše začátky v kultuře.

Já měl od mala takové zájmy. Ve Valmezu jsem od roku 1976 čtrnáct let amatérsky, tedy zadarmo, a pak dvacet let profesionálně, tedy za nějakou výplatu, pracoval v meziříčském M-klubu. Přesněji od roku 1990 do roku 2010 jsem byl zaměstnancem Kulturního zařízení a po krátkém odloučení, které trvalo od léta 2010 do jara 2011 pro KZ pracuji dál. Za těch pár měsíců jsem si ale zvykl žít na "volné noze", tak mám teď v KZ smlouvu jako externista. Forma toho úvazku není důležitá. Práce a odpovědnost je stejná.

Žít na „volné noze" ovšem znamená, že musíte mít i nějaké další příjmy. Je to tak?

No jasně. Stal jsem se správcem areálu bývalé Pily Křižan. Tu práci mi nabídnul nyní již bohužel zesnulý autor filmových scénářů Jiří Křižan. To byl úžasný člověk. A protože jsem mu slíbil, že se budu starat o majetek jeho rodiny, držím slovo i po jeho náhlé smrti. Dnes tedy za správu toho majetku odpovídám české, německé i kanadské větvi jeho rodiny.

Z čeho vyplynula taková důvěra. Byl jste Křižanovým přítelem?

Ano, jistě a bezvýhradně. A velice jsem si vážil jeho projevů přátelství vůči mně. Zrovna dnes jsem „oživil" jeden starý telefon a našel jeho zprávu, starou snad několik let. Omlouval se, že nemůže do M-klubu na koncert Druhé trávy, prosil mě ať pozdravuju Roberta Křesťana, že je mu zle a chystá se do nemocnice…

Kdy jste se poprvé setkali?

Já ani nevím. Myslím, že letmo jsme se potkali na konci 80. let. Moji přátelé a jeho přátelé v Praze se dobře znali. A můj tchán, také báječný člověk, který pochází z Branek, se s Jirkou od dětství kamarádil. Taky si v té souvislosti uvědomuji, že nějakou roli v tom mohl sehrát i filmový dramaturg a Jirkův kamarád Jan Gogola, s nímž už mnoho let a velice rád spolupracuji. Tak já už dnes přesně nevím, jak to proběhlo, dost možná v těch Brankách, ale spíš myslím, že jsme se díky mým aktivitám v kultuře poprvé viděli v okruhu přátel Václava Havla. Z toho ovšem plyne, že pravděpodobně to první setkání proběhlo někde v hospůdce.

Jiří se pak roce 1997 přestěhoval zpátky na Valašsko, do chalupy v Brankách, a občas zašel do M-klubu.

Takže M-klub byl místem vašich setkání…

To taky, ale nejčastěji jsme se potkávali v kavárnách a řešili závažné věci. Kafe a kavárny! To byl náš největší společný zájem! A ještě blues a rock´n´roll - což směřovalo k tomu, že naše setkávání nějak souběžně pokračovalo také u společného kamaráda, muzikanta a výtvarníka Františka Segrada.
Musím taky připomenout, že Jiří Křižan sice psal tragické příběhy, byl však velmi společenský a měl neskutečný smysl pro humor. Ale abych to zase tak nezlehčoval, z těch kavárenských řečí se vyloupla také naše spolupráce.

Práci vám tedy Jiří Křižan nabídl, když vy jste o ni kvůli změnám ve vedení meziříčského KZ v roce 2010 přišel. Je to tak?

Vlastně ano. Dostal jsem výpověď, položil ten papír v kanceláři na stůl a šel na kafe. V kavárně seděl Jiří Křižan, smál se, že mě tehdejší ředitelka vyhodila a říkal: „Dostal jsi odstupné, tak si odpočiň, práce neuteče." Ale po čtrnácti dnech mi zavolal, že by se mnou potřeboval mluvit. Tragicky zemřel tehdejší správce rodinného majetku Křižanů a Jiří chtěl, abych to převzal. Moc jsem netušil do čeho se nerozvážně vrhám, ale okamžitě jsem souhlasil.

V kultuře jste ale zůstal. Když vás po další rošádě ve vedení KZ zase vzali alespoň jako externistu zpátky, opět jste se podílel na programu Valašského špalíčku. Tento legendární festival organizujete již hezkou řádku let…

Jo, hezkých třicet let. Valašský špalíček jsem vymyslel koncem roku 1982, první ročník proběhl 9. června 1983. Od počátku jsem byl hlavním dramaturgem, a pak od roku 1991 jako vedoucí M-klubu i pořadatelem festivalu. Tak to bylo 28 let. Odešel jsem z KZ po festivalu v roce 2010 a ještě před dalším ročníkem Valašského špalíčku jsem se jako externista vrátil. S novým vedoucím M-klubu Davidem Schwagerem jsme ve spolupráci na dramaturgii a organizaci festivalu našli společná témata i prostor pro individuální práci. David má dobré nápady a mě připadá báječné, že to konečně nejsem já, kdo tady za všechno odpovídá…

Do M-klubu jste se tedy nevrátil…

O návratu do M-klubu jsem vůbec neuvažoval. David Schwager si tam poradí. Zdvořile jsem loni odmítl i místo hlavního dramaturga. To není dobrý nápad řídit programy z jedné kanceláře. Kulturní zařízení po mém soudu potřebuje svéprávná střediska a nápady jejich dramaturgů. S novým ředitelem KZ jsme se tedy dohodli na vytvoření Malé scény za oponou. Ta nabízí pořady, které se nehodí do současného formátu M-klubu a do velkého sálu S-klubu jsou zase moc komorní.

Našla si Malá scéna KZ své návštěvníky?

Spíše si diváci našli naše programy v tom útulném prostředí za oponou jeviště velkého sálu.

Proč jste se ale vůbec v kultuře angažoval, vždyť jste se mohl v klidu věnovat své původní profesi vrchního a instruktora odborného výcviku učňů v restauraci u nemocnice?

Když jsem chtěl na konci základní školy do studijní třídy, soudružka učitelka se mi vysmála a šoupla mě do nestudijního béčka. Tak jsem se přestal učit, četl v tom ušetřeném čase knížky a začal jsem trampovat. Rodiče pak rozhodli, že se půjdu do Jednoty vyučit kuchařem a číšníkem. Moc se mi nechtělo, ale na střední školu mě nevzali a otec na to měl krásnou hlášku: Lepší je mít špinavé ruce od peněz než od šmíru. První rok na učňáku v ostravské Porubě jsem trucoval a neminul mě reparát z technologie. Pak nás přestěhovali na zámek do Šilheřovic, kousek od Ostravy. Tam se mi líbilo a v pohodě jsem učiliště dokončil. To byl ovšem „zlatý věk grotesky", nebo „sladký život blázna Vincka," jak chcete.

Karel Prokeš

Rozhodl jste už tehdy hledat svou vlastní cestu, která vás postupně dovedla nejen do M-klubu, ale i k vaší práci hudebního publicisty a moderátora?

Já jsem furt šel vlastní cestou, jistě k malé radosti mých rodičů. Byl jsem dítě šedesátých let, Ostrava té doby mě fascinovala a já tam přišel v září 1970. Leccos ještě doznívalo a pro mě byla v té době důležitá literatura a hudba. A protože na internátě v Šilheřovicích to bylo takové volnější, snažil jsem se vidět a slyšet kde co.

Ty kulturní zájmy mě pak přivedly do M-klubu ve Valmezu a časem se ozvali i další pořadatelé. Hlavně pak v 80. letech se všichni ti organizátoři a animátoři kultury dobře znali. Od Karlových Varů do Martina na Slovensku zase není tak daleko. A odtud pak vedla ta cesta k psaní o hudbě a taky do rozhlasu.

Počkejte, vám se líbila hudba 70. let?

No, jistěže ne to, co pracujícím hrála stanice Hvězda. Vždycky jsem si uměl najít ten „rock´n´roll" a poslouchal jsem i folkové písničkáře, Jaroslava Hutku, Vlastu Třešňáka, Vladimíra Mertu. A na diskotékách amatérští dj´s pouštěli Jimmiho Hendrixe, Janis Joplin, kapely Chicago, Blood, Sweat & Tears, Black Widow, The Gun, Cream, objevili se T-Rex. Trochu mě pak v letech 1974 - 1976 od té hudby izolovala vojna a když jsem se vrátil do civilu, mládež třeštila u nahrávek Silver Convention a Boney M. Tak to mě dorazilo. Zanevřel jsem na ten svět blbé hudby, přihlásil se do Jazzové sekce a našel si jiné kamarády. Poslouchali jsme americké jazzrockové kapely.

Proč vás tak uchvátil jazzrock?

Tahle hudba si nezískala pravé rockery, ale mě ano. Já na to měl z domova průpravu. Maminka byla muzikální dáma a z gramofonu u nás hrály písničky Voskovce a Wericha s Ježkovým orchestrem a pozdější Werichovy nahrávky s orchestrem Karla Vlacha. Swingoval u nás Rudolf Cortéz a pak přišli Suchý a Šlitr s divadlem Semafor. V nějaké podobě jsem ten jazz doma pořád slyšel a když po letech z Ameriky přišel jazzrock, tak jsem té hudbě rozuměl.

Jste také filmovým fanouškem či kritikem?

Myslím, že jsem spíš milovníkem filmu, než odborníkem na tenhle druh kumštu. Jako kluk, v šedesátých letech jsem viděl spoustu filmů. Naši provozovali hospodu, kde byl i kinosál. Viděl jsem všechno, co tam promítali, i to, co jsem neměl, protože jsem nemusel přes pokladnu a na nepřístupné filmy jsem koukal ze dveří vzadu u promítací kabiny. Byl jsem tam doma.

Zájem o film vás přivedl i na Letní filmovou školu…

Do Uherského Hradiště, na slovácké Dolňácko, kde se narodil můj otec, na Letní filmovou školu jezdím každoročně, myslím od roku 1993. Jako novinář, jako člen filmového klubu. Tři ročníky jsem si odpracoval v produkci doprovodných programů.

Když jste začínal v kultuře, byla ve vás nějaká naštvanost na režim, na dobu nesvobody nejen v kultuře?

Někdy koncem roku 1967 mě politika začala zajímat. Do té doby jsem nechápal, proč otec u kávy čte noviny, pro které si mě posílal na poštu. Vůbec jsem jim nerozuměl. Ale jak to vzalo větší spád a pak z televize začal promlouvat nový 1. tajemník státostrany Dubček, znělo to jinak, než řeči jeho soudruhů, které před tím šuměly z televizních zpráv. Jistě, že jsem to správně nechápal a viděl jinak, než to cítím dnes. S tím odstupem je jasné, že to nemohlo dobře skončit, ale tenkrát to z mého pohledu vypadalo dobře a dospělých jsem se na nic neptal.

Co vás znám, máte dlouhé vlasy. To není náhoda, tehdy to byl protest už sám o sobě, že je to tak?

Dlouhé vlasy, to je životní názor. Myslím, že to soudruzi od SNB v 70. letech pochopili zcela správně. Ale byly s tím potíže už na základní škole a pak hlavně na učňáku.

Jak jste prožíval konec 60. let?

Začali jsme si to s kamarády, úměrně našemu věku, užívat. Pak to zasekli Rusové a na konci roku 1968 nám paní učitelka v občanské výchově oznámila, že ji budeme muset oslovovat soudružko a přepadení naší země hordami spojenců již nebudeme nazývat okupací, ale bratrskou pomocí. Dodnes mám pocit, že měla v očích slzy. Pochopil jsem z toho aspoň to, že přichází doba, kdy budeme mít jazyk veřejný a jazyk soukromý. A jak čas běžel, pomalu se ze mě stával záškolák, kamarádil jsem s trampy a nabyté volno trávil ve společností divných vlasatců. Knížky v naší knihovně byly zajímavější než vysílání rozhlasu a televize, tak jsem hodně četl, hrál na kytaru a všiml si, že spolužačky začínají být docela přitažlivé.

Rebeloval jste?

Nerebeloval jsem hlučně, byl to tichý vzdor, únik z té nenávratně normalizované reality do společnosti, která s ní aspoň pro tu chvíli neměla nic moc společného a tak to hezky běželo, až jsem najednou dostal povolávací rozkaz. Na vojně jsem se vlastně většinou neměl zle, někdy se tam děly neuvěřitelné věci a nebýt to tragédie, byla by to sranda. Ale nebyl jsem tam rád a začal nesnášet uniformy. Když už mám nějak pojmenovat své pocity. Jistě, že mě ten režim štval, to pokrytectví, to, že nic nešlo rovně, ale vždy jen nějakýma kličkami. Ale já pořád něco dělal a dokázal jsem se zabavit. Opravdu naštvaný jsem byl na konci 80. let. Pak ale začala veselejší historie…

Jak jste zvládal režim na internátu?

V Šilheřovicích od druhého ročníku, to bylo báječné. Na ten internát v tamním zámku vzpomínám opravdu rád. Ale v prvním ročníku, v Ostravě – Porubě, to byla trošku kasárna, to už si dnešní učni asi neumí dost dobře představit. Museli jsme o každý odchod z internátu žádat vychovatelku. Zapisovali nám na vrátnici odchod a příchod, když jsme jeli na víkend domů, vystavili nám dovolenku a rodiče ji museli podepsat. To jsem tedy z domu neznal.

Taky se nás tam sešlo pár muzikantů, ale kapelu nám zakázali dřív, než jsme vůbec začali hrát. Od té doby jsem nepřítelem všech zákazů a když se vyskytnou, pořád mě to nutí je porušovat.

Když jste se ale jako amatérský dramaturg v M-klubu potýkal s cenzurou a zákazy, musel jste něco vydržet…

Hlavně jsme spoustu zákazů nerespektovali, mnohdy to vyšlo, ale někdy tím proplout nešlo. Na Valašském špalíčku v roce 1987 nesměla uvést svůj speciální program kapela Betula pendula, to mě strašně naštvalo, a o rok později soudruzi z okresního Vsetína nepovolili na festivalu vystoupení kapely Mňága a Žďorp. Řekli jsme z pódia divákům, že kapela má zákaz a pustili v hlavním programu jednu písničku z kazety. Lidé ve vyprodaném sále nahrávku pozorně vyslechli a zatleskali naší odvaze. Mně z toho ale bylo na blití.

Jak jste se do M-klubu jako rodák ze Vsetína a učeň v Ostravě vlastně dostal?

Se staršími kamarády jsme do Valmezu jezdili už na konci šedesátých let. Viděl jsem tu koncert starého Olmypiku, taky Petra Nováka s kapelou George & Beatovens, Vladimíra Mišíka a Blue Effect, taky Jaroslava Hutku, Synkopy 61. V té době ovšem M-klub v zámku ještě neexistoval a hrálo se buď v letním kině, nebo nahoře v patře dnešní budovy Komerční banky, kde sídlil závodní klub Tesly. To pro mě ale skončilo v roce 1970, když jsem šel do Ostravy.

Kdy jste se dostal do M-klubu?

Do dnešního M-klubu jsem se dostal až později. To už jsem byl na vojně a jezdil za tátou, který ve Valašském Meziříčí tenkrát bydlel. Při jedné návštěvě jsem si na náměstí všiml plakátu, kde stálo, že večer se koná antidiskotéka Jiřího Černého. Toho já samozřejmě znal z rozhlasové Houpačky, kterou v roce 1969 zakázali, a četl jsem jeho články v časopisu Melodie. Na ten pořad Jiřího přivezl zpěvák Petr Ulrych, přijeli pozdě, ale mně to nevadilo. Došlo mi, že tady se asi občas dějí zajímavé věci. V březnu 1976 jsem řekl své poslední „sbohem armádo" a přestěhoval se do Valmezu.

Ve Valašském Meziříčí jste se tedy usadil po vojně?

Po vojně jsem se rozhodl začít ve Valmezu, získal místo vrchního v restauraci u nemocnice a pak se mi podařilo koupit také byt tady u náměstí. Začal jsem chodit do M-klubu, celkem rychle se seznámil s Milanem Kuchynkou, který klub tenkrát dobře vedl, a začal tam pomáhat. Zároveň jsem sbíral rozumy v Praze v okruhu Jazzové sekce, chodil na koncerty do těch podivných sálů, na Baráčnickou Rychtu, do Divadla v Nerudovce, a jezdil s kamarády na Pražské jazzové dny, což byl nejlepší festival jaký jsem do té doby viděl.

Jak došlo k vaší spolupráci?

Vyprávěl jsem Milanovi u kořaličky, co se mi tam líbilo a myslel, že by to ve Valmezu mohl udělat. Vyslechl mě a říká: „No, tak jo, domluv se s nimi a přijď říct, jak jsi pochodil." Já myslel, že se o to postará on. Trochu mě to tedy zaskočilo, ale nějak se mi podařilo všechno dohodnout, akce proběhla a Milan se ptal, co bude dál. A tak to pak mezi námi fungovalo až do roku 1985, kdy musel z M-klubu odejít. Vyučil mě dalšímu řemeslu – dramaturgii a produkci.

Váš přehled v kultuře je tedy spojen také s Jazzovou sekcí, jejímž jste byl členem. Připomeňte prosím, o co šlo?

Jazzová sekce Svazu hudebníků ČR, to byl malý zázrak nad Vltavou. Vydávala Jazz bulletin, celkem zajímavý hudební časopis, knihy, které jste nikde jinde nekoupil, publikace o výtvarném umění… Tam vznikala skutečná alternativa k tomu oficiálnímu umění. Byl jsem členem opravdu zajímavého společenství. Mnozí z těch lidí, když úřady Jazzovou sekci na počátku 80. let zařízly a definitivně zrušily Pražské jazzové dny, pak v regionech pokračovali v podobné činnosti. Přehlídky alternativní hudby se z Prahy přestěhovaly na venkov. To byl také počátek historie Valašského špalíčku. Odtud vzešla ta inspirace.

Co zajímavého jste viděl na Pražských jazzových dnech?

Celou českou neoficiální scénu i Art Bears z Velké Británie. A taky spoustu výborné jazzové muziky i všelijak ulítlé projekty. Ve sportovní hale na Folimance jsem v roce 1979 viděl také první veřejný koncert Psích vojáků a tehdy snad třináctiletého Filipa Topola, který s plyšovým medvídkem přivázaným na noze bušil do piána.

Jak došlo k vašemu setkání s Václavem Havlem? Při své první prezidentské návštěvě ve Valašském Meziříčí nešel na radnici, ale za vámi do M-klubu.

Václav Havel tady snad něco otvíral, nebo zahajoval a do M-klubu ho nasměroval jeho osobní sekretář Vladimír Hanzel. U něj, nebo spíš v bytě jeho manželky Jarmily Polákové, jsem v 80. letech v Praze přespával. V té době jsem nahrával v M-klubu všechny zajímavé pořady a některé nahrávky jsem samozřejmě vozil nebo posílal těmhle kamarádům do Prahy. Na jedné z nich byl koncert Ivana Hoffmana, který mezi písničkami četl své nepublikované fejetony. To bylo koncem 80. let a Hoffman tam s odzbrojující samozřejmostí přečetl jeden delší text o Vaclavu Havlovi a ta nahrávka se nějakou cestou k němu dostala. Když pak do Valašského Meziříčí přijel jako prezident, chtěl se do M-klubu, kde se to odehrálo, podívat.

Pamatoval si vás z Prahy z těch 80. let?

Když mě pan starosta představoval Václavu Havlovi, pan prezident se usmál a řekl, že ví, kdo jsem. Když jsem se ho potom ptal, zda si mě skutečně pamatuje, vysvětlil mi, že mě zná z vyprávění Vladimíra Hanzela. Pak tu byl ještě dvakrát, nebo třikrát, vždycky jsme se v M-klubu potkali a chvíli pohovořili. A jednou mě potěšil osobním pozváním na oslavy 28. října do Prahy, kde jsem potkal některé staré přátele. Popíjeli jsme znamenité víno s Michalem Němcem z Jablkoně, Vladimírem Mišíkem, s písničkářem Jakubem Nohou i s Františkem Segradem, což bylo velmi příjemné, ale pan prezident, jak jsem očekával, byl v zajetí společenských povinností. Naposledy jsem se s panem prezidentem potkal na pohřbu Jiřího Křižana.

Čím vás v devadesátých letech přilákala špatně placená práce v kultuře, když se peníze daly vydělávat jinak, jinde a mnohem snáze?

Svého tatínka jsem od osmé třídy iritoval dlouhými vlasy, tedy v té době byly asi tak dlouhé, jako měli Beatles ve filmu Help, což je dnes trochu legrace. Nicméně, vybojoval jsem to a vytrval v tom dodnes. A podruhé, už vážně, se mi ho podařilo naštvat, když jsem se v době, kdy všichni podnikali, rozhodl pracovat v kultuře. V restauraci jako vrchní jsem se neměl špatně a tu svou zálibu v kultuře jsem tím v podstatě dotoval. Vozil jsem na akce víno z Velehradu a doma krmil folkaře. Na Valašském špalíčku někdy hráli písničkáři za hrnce zelňačky a demižony vína. Jarek Nohavica seděl pak v noci na schůdku před vchodem do umělecké školy a vybíral do klobouku, aby měl na vlak. Pěkně se na to vzpomíná.

Proč ale padlo to rozhodnutí skončit s prací vrchního a stát se profesionálním pracovníkem v kultuře?

Proč jsem z dobře placeného místa šel do M-klubu na půl úvazku dělat dramaturga v době, kdy ostatní hrabali peníze? To je jednoduché. Chtěl jsem dělat to, co mě bavilo a co jsem za komunistů profesionálně dělat nesměl. Nakonec, z polovičního úvazku byl časem celý úvazek a za půl roku jsem byl v M-klubu vedoucím. Přede mnou M-klub vedl Karel Glóza a ten po čase navrhnul, že bych to měl vzít, že mi bude dělat produkčního. Tuhle práci on uměl báječně. On je mladší než já, ale hodně mě také naučil. Škoda, že kulturu pak vyměnil za podnikání.

Na rozdíl od vás. A to vás to snílkovství v pětatřiceti neopustilo a chtěl jste si splnit zakázaný sen?

Já nemám žádné sny, jen chci, nebo nechci něco dělat. A když něco chci, tak za tím jdu. Jestli jsem měl nějaká přání, jestli jsem myslel na to, co bych v životě rád dělal, co bych rád viděl, asi se mi všechno v nějaké podobě splnilo. Jsem vděčný za to, že potkávám zajímavé lidi, že mám výborné přátele, že už mnoho let dělám zajímavou práci.

Další velkou školou pro vás byla práce ještě dřívějšího šéfa M-klubu Milana Kuchynky…

Jeho rady byly k nezaplacení. Cítil můj zájem a v té kultuře mě skutečně vyučil. A vedl mě nenápadně k tomu, co tak pěkně zformuloval můj pozdější rozhlasový učitel a vzácný člověk Jan Rokyta: „Není třeba hned zaujímat postoje, někdy stačí jen rovně stát." Tohle i ten Milan myslím uměl. Dobře jsme spolu vycházeli a nakonec - hodně jsme toho spolu také vypili. Pro mě by to byly smrtelné dávky, a tak jsem se naučil začít přestávat. Ale on měl dobré spalování a odcházel vždy jako král s koženým sakem přes rameno.

Po tolika letech v KZ vás vyhodila v roce 2010 nezkušená a již bývala paní ředitelka. Není to paradox? Jak typické pro dnešní dobu…

Já to tak neprožívám. Každý nakonec sklidí jen to, co zaseje. Získal jsem jistou svobodu a slušný příjem. Organizuji si svůj čas a nikdo neorganizuje mě. Než jsem utratil odstupné, zase jsem byl zpátky a pod novým ředitelem pokračuji dál. A pořád na kulturnost Valmezu nedám dopustit. Zkusil jsem to i jinde, v podobných organizacích, jako je KZ, v podobně velkých městech a musím říci, že Valmez je zlatý. Ty spolky z šedesátých let a M-klub, který vzniknul na tom základě, ta tradice tu vychovává už třetí generaci. Nemluvě o tradici Valašských Athén z první republiky, na které se snažil navázat bývalý a nedávno zesnulý ředitel KZ Josef Fabián.

Josef Fabián začínal jako nadšenec stejně jako vy a meziříčské kultuře hodně pomohl. Valašský špalíček, Festival poezie, Setkání divadel, nemluvě o dalších tradičních kulturních svátcích v regionu, to jsou jen některé s pravidelných akcí, které vás spojovaly. Jak na něj vzpomínáte?

Byl velký nadšenec, zapálený pro věc, a byl to absolutně nezištný člověk. Nikdy se neptal, ať dělal cokoli, co z toho bude mít, co za to dostane. Myslím, že své práci opravdu rozuměl. Já tu pamatuju snad devět ředitelů. S odstupem musím říct, že Josef byl z nich nejlepší.

Autor: Aleš Linduška

Karel Prokeš

- Pochází ze Vsetína.
- Vyučil se číšníkem, ale prosadil se v Českém rozhlase a České televizi.
- Maturitu dokončil, když se blížily 40. narozeniny M-klubu, kde řadu let působil jako dramaturg.
- Stal se správcem majetku rodiny Křižanů díky osobnímu přátelství s režisérem Jiřím Křižanem
- Patří k nejvýraznějším osobnostem organizujícím kulturu v regionu.
- Je zakladatelem legendárního festivalu Valašský špalíček
- Od šedesátých let je „máničkou" a své kadeře nosí dodnes
- Životní motto: Vždy si najít svou vlastní cestu.