Na předchozí díly seriálu se můžete podívat po rozkliknutí ZDE

Poprvé ochutnávám banán připravený se solí. Jsme ještě stále v Indii, kde opravdu připravuji rozličná jídla.

Dostáváme se k Nepálským hranicím, zde nás čeká dvojí kontrola. První probíhá v imigračním úřadu sídlícím ještě na indické straně. Vypadá velice jednoduše, jen stoly, hraničící s rušnou, prašnou ulicí, na nich pár papírů, razítek a za těmito stoly sedí několik úředníků. Zde musíme ukázat pasy spolu s Indickými vízi a místní úřednící zapisují datum našeho odchodu ze země. Pěšky se dostáváme na hranice, procházíme pod velikou bránou, na níž září nápis „Welcome to Nepál“. Na této nepálské straně podstupujeme velice podobnou kontrolu, dostáváme vízum na dobu 3 měsíců, které si poté budeme muset prodloužit v hlavním městě. Můžeme jít. Nechce se nám ovšem ani uvěřit, že jsme se skutečně dostaly až do tak vzdálené země.

Náš známý z vlaku, Durgesh, spolu s bratrem na nás čekají, zajišťují nám další dodávku a všichni se společně vydáváme do města Butwal. Vesnice, přes které projíždíme, zde vypadají vskutku jinak než ty, které jsme viděly v Indii. Domy jsou upravenější, před nimi jsou rozkvetlé květiny, a tak celkově na mne působí vše více harmonicky. Jsme jen chvíli na cestě a zdálky se začínají vynořovat Himálaje. Až v tento okamžik, kdy jsem opravdu od svého dětství toužila spatřit je na vlastní oči, mi dochází, že jsme v Nepálu a že můj dětský sen se stává skutečností! Do města Butwal jsme dorazily ve večerních hodinách, proto zvážíme, že přeci jen lepší bude nechat cestu do Káthmandú za denního, zítřejšího světla a ubytováváme se v místním hotelu. Při setmění jsme ještě pozvány na večeři od Durgeshovy rodiny. Večeře byla výborná a rodina na nás byla moc milá. Společně se fotíme, za vše děkujeme a odcházíme spát.

Probouzí nás Durgesh, klepající na dveře našeho pokoje, ospalé balíme batohy, ty nám spolu se svým bratrem pokládá na rikšu a doprovází nás na nádraží. Zde zjistí, který autobus míří do Káthmandú, ukazují, kde si máme koupit jízdenku, kde máme sedadlo, loučíme se a odjíždíme. Vše trvalo jen několik málo minut. Myslím si, že jsem se ještě ani neprobudila, ale už jsme opět na cestě.
První slovo, kterým bych chtěla popsat cestu autobusem, je určitě, že byla tuze dobrodružná! Za doprovodu hrající hlasité nepálské hudby řidič předjíždí jedno auto za druhým. Platí zde pro řízení podobné pravidlo jako v Indii, hlasitě a neúnavně trub a můžeš jet. Na čelním skle je namalován Buddha, a proto doufám, že se nám přeci nemůže nic stát. Všechny autobusy i nákladní auta jsou pomalovány pestrými barvami. Za několik hodin se cesta začíná zužovat a stoupat. Sedím u okýnka, a proto mám výhled na sráz pod sebou, věřím v řidičovy schopnosti a v to, že náš nejrychlejší autobus má všechny kola v pořádku. Časem se ukázalo, že nemá. Je zapotřebí pauza za účelem výměna kola. Vycházíme ven a jsme unešeny výhledy. Pod námi se vlní jasně modrá řeka, v jejíž blízkosti jsou pole, která obhospodařují místní lidé. Nad námi se tkví hory, kde ve výšinách vidíme klikatící se chodníčky, ústící do vesnic. Vylézáme si na střechu autobusu a s klidem se rozhlížíme.

Kolo vyměněno, nastartuje se autobus, zapne hudba a cesta může pokračovat. Stále stoupáme, Káthmandú je totiž položeno ve výši 1337 m.n.m., výhledy na hory a vesnice ještě zkrášluje západ slunce.

Již za večerní tmy se dostáváme do Káthmandú, hlavního města Nepálu, kde budeme trávit několik týdnů.

Ludmila Heriánová