„Půjdeme někam, kde budeme mít klid," překvapuje mě svým rozhodnutím. Po chvíli se ocitáme v tiché místnosti, kde jí z pořadatelských starostí nepůjde hlava kolem.

Za chvíli otevřete Valašský krajkářský a řemeslný trh. Je těžké takovou akci připravit?

Jednoduché to určitě není. Připravit prostory, roztřídit, popsat a uskládat sto třicet stanovišť, okolo kterých za dva dny projdou dva tisíce návštěvníků, dá dost práce. Ale mám nadšené pomocníky. Příprava nás stojí nás hodně sil a času, ale také nás spojuje.

Je váš trh něčím zvláštní?

Snažíme se zachovat stará řemesla. Nemůžeme vzít každého, kdo se ozve. Kromě občerstvení sem nepouštíme stánkaře s potravinami. Dáváme přednost tradičním řemeslům. Těm, která se vytrácejí a uvidíte je možná jen v muzeu nebo skanzenu. Když přijde paní, která dělá zuberskou výšivku, jsem štěstím bez sebe.

Letošní trh je desátý. Zřejmě má nakročeno k dlouhé tradici.

Zdá se mi až neuvěřitelné, že jsme to tak dlouho vydrželi. Spousta řemeslníků a návštěvníků se sem ráda vrací. Snad se nám tu tradici podaří zachovat. Trh pořádáme ve volném čase. Dobrovolníků ochotných dělat po práci něco, co nepřináší bezprostřední lesk a zisk, je málo. A stále jich ubývá. Ke všemu jejich generace stárne a já nemohu šedesátnice nutit, aby tahaly těžké lavice.

Ubývá také ručních řemesel. Proč?

Kvůli penězům. Řemeslníci se musejí uživit. Co vyrobí, musejí prodat. V dnešní plastové době jeho práci málokdo ocení. Po revoluci se stala hrozná věc. Stát své kulturní dědictví rozpustil nebo rozprodal. Nedbal na to, aby podniky zůstaly v českých rukou. Přestal dotovat činnosti, které nepřinášely okamžitý zisk. Zmizelo Ústředí lidové umělecké výroby, které řemeslníky podporovalo. Také oni se ale potřebují najíst, obléci a mít kde bydlet. I když kvůli svému sepětí s přírodou mívají skromnější nároky než většina ostatních lidí.

Takže něco jako návrat ke kořenům?

Měli bychom si uvědomit, co je tradiční, české a co nás utváří. Žijeme na Valašsku, kde jsou tradiční dřevěnice, pasení ovcí a život v souladu s přírodou. Nemyslím si, že bychom všichni měli žít v lesích. Ale pokud se všeho „starého" bez rozmýšlení zřekneme, nebudeme mít na čem stavět a ztratíme svou identitu. A nedoceníme ani řemesla.

A co učňovské školství?

To jsme jednu dobu téměř zlikvidovali. Učeň představoval něco podřadného. Všem se najednou otevřela cesta k maturitám. Přitom kuchař nepotřebuje maturovat z vyšší matematiky, musí umět dobře vařit. Když dobrého kuchaře nebo jakéhokoli jiného řemeslníka náležitě oceníme a on dostane vzdělání, které skutečně potřebuje, jeho obor bude mít váhu a on se uživí.

My jsme se ve škole učili přišívat knoflíky, znali jsme několik druhů stehů a dokonce i vyšívali. Platí to stále?

Něco málo ano, ale podle svých tří dcer usuzuji, že rukodělných činností je ve školách stále méně. Pamatujete se na dílny, pozemky, úklidy kolem školy? I to podle mého názoru patří ke všeobecnému vzdělání.

Jsme stejně zruční a trpěliví jako naši rodiče a prarodiče?

Proti nim jsme hlavně roztěkaní. Ne že bychom to měli v povaze, jen na nás útočí spousta vjemů. Jdete po ulici, pustíte si rádio nebo televizi, všude reklama. Všechno je zkratkovité, klipové. Unavuje nás to, nemáme pak sílu věnovat se věcem, které jsou pro nás důležitější.

Jak je to tedy s naší zručností a trpělivostí?

Když předvádím textilní techniky, často slýchám: „To bych neuměla." Sotva pochybující ženu ujistím, že by se to určitě naučila, odpoví, že by neměla potřebnou trpělivost. „Kdyby vás to bavilo, měla byste ji," přesvědčuji ji. Jde jen o to, co chci dělat a jestli se na to soustředím. Když se budu chtít naučit kotoul a budu ho dělat dostatečně dlouho, naučím se ho, i kdybych byla dřevo. Lépe mi samozřejmě půjde to, na co mám talent. Bez nadání mi to půjde hůře, ale do jisté míry se to vždy naučím. Jen chtít.

Jak jste se dostala k paličkované krajce?

Moje první vzpomínka na ruční práce vypadá tak, že jako malá holka sedím ve strýcově bytě pod šicím strojem a háčkuji řetízek. Hlídala mě babička, která vyšívala, háčkovala, pletla a uměla kdeco. Snad si ji ani nepamatuji jinak, než s háčkem nebo jehlou v ruce. Bylo by divné, kdybych po ní něco z toho nezdědila.

A paličkování?

Nejsem profesionálka, věnuji se mu ve volném čase. V tom mám velikou výhodu. Mohu dělat, co chci a kdy chci. Přestože paličkování mám nejraději, hlásím se i do kurzů jiných textilních technik. I když je později už nedělám, v tu chvíli mě zajímají a chci je vyzkoušet. Je to pro mě způsob odpočinku od duševní práce.

Co kromě paličkování se vám ještě líbí?

Obdivuji zuberskou výšivku. Je úžasná, ale kvůli suché pokožce, kterou si musím neustále mazat, pro mě nedostupná. Promaštěné paličky se pěkně lesknou, ale výšivka, ta by vypadala. (smích) Líbí se mi také krosienka a tkalcovské techniky obecně.

Kde hledáte inspiraci?

Slovo inspirace je mi cizí. Necítím se jako umělec, jen mám občas chuť něco vytvořit. Když pak ze mě nějaký nápad nebo hotový výrobek vypadne, je to velká sláva. (smích)

Lze se vyšíváním nebo paličkováním krajek uživit?

Na to se raději zeptejte řemeslníků. Ale myslím si, že dekorativním řemeslem se dnes uživí málokdo. Musí mít ještě něco k tomu.

Váš Valašský kajkářský a řemeslný spolek po celý rok pořádá kurzy rozličných textilních technik. Která je současným hitem?

Hodně naplněné jsou kurzy patchworku a frivolitek. Zájem je také o paličkování. Nově jsme otevřeli kurz zašovských kytiček, to je docela milá technika. Nesmím zapomenout na oblíbené dekorace textilu. Obyčejné tričko si při nich můžete ozdobit tak, že je z něj nóbl záležitost.

Hlásí se k vám do kurzů také muži?

Sem tam se někdo přihlásí. Většinou ale dávají přednost drátování a pletení košíků z pedigu, případně řezbářství.

Jak si vedou?

Když je to baví, bývají dobří. Do kurzu se obvykle hlásí člověk, kterého řemeslo láká a má k němu vlohy, takže je šikovný.

Jste zakladatelka a členka rady Valašského krajkářského a řemeslného spolku. Kolik vás je a co podnikáte?

Je nás okolo padesáti. Zhruba stejný počet nečlenů projde ročně našimi kurzy. Kromě nich pořádáme Valašský krajkářský a řemeslný trh, praktické ukázky, výstavy a zájezdy.

Jezdíte také do ciziny – dívat se i vystavovat. Jak se tam daří ručním řemeslům?

Už ani za hranicemi prý řemeslo nemá zlaté dno. Lidé bývají někde zaměstnaní, a nadto dělají své řemeslo. Tedy pokud to není elektrikář, instalatér, klempíř nebo podobně. O ty bude zájem vždy a všude.

Jste v technických oborech stejně zručná jako v paličkování?

Myslíte, jestli umím dotáhnout šroubek? (smích)

Myslel jsem vyměnit pojistky, opravit protékající toaletu anebo dotáhnout šroubek.

V rámci možností. V tomto ohledu jsem zdědila něco po svém tátovi. Domácí kutil ale nejsem.

Vedete k rukodělným činnostem své tři dcery?

Umějí ledacos, ale nevěnují se tomu pravidelně. Ta nejstarší umí dělat šperky. Když má někam jít a potřebuje k barevnému triku vhodný doplněk, během chvilky si ho vyrobí. Stejně zručné jsou obě mladší dcery. Když je třeba, dokáží mě v tvůrčích dílnách a kurzech zastoupit a předvést různé techniky.

Láká vás vyzkoušet si také jiné řemeslo?

Třeba řezbářství. Práce se dřevem je krásná. Také pletení ze slámy nebo vizovické pečivo. Všechny přírodní materiály jsou mi příjemné. Zato od moderních technik si držím odstup. Bývají založené na práci s umělými materiály, a ty mi příliš nesedí.

Tipuji, že vašim blízkým k narozeninám, jmeninám nebo Vánocům obvykle darujete svou paličkovanou krajku.

Ráda bych, ale za rok jich udělám jen několik. Nejvíce jich má moje maminka, je to taková moje dvorní sběratelka.

Jaké dárky naopak nejraději dostáváte?

Dnešní doba nás zahlcuje předměty, a proto tolik netoužím po hmotných dárcích. Největší radost mám z těch „zážitkových". Třeba když jsme celá rodina opět pohromadě i s dcerami, které studují mimo domov. Anebo když si vyjedeme na kole.

Nechce se mi věřit, že by vám žádný hmotný dárek neudělal radost.

Udělal, třeba bílé hedvábné šály. K nim by ale potřebovala muselo být přibaleno pár volných dnů, abych si je namalovala. I krajku bych si k nim upaličkovala. A jsme zase u nehmotna.

Máte nějaký nesplněný sen?

Líbilo by se mi, kdyby se zpomalila doba, odplastoval svět a lidé se uskromnili. Nemuseli by živořit, jen by omezili konzum a vrátili se k tradičním hodnotám. Abychom dokázali docenit všechno, co máme. Rodinu, přátele, postel ke spánku, vzduch k dýchání a chleba k jídlu.

Dana Šmelcerová

- narodila se před šestačtyřiceti lety ve Valašském Meziříčí
- v rodném městě prožila celý svůj dosavadní život
- vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, učitelský obor matematika, fyzika
- začínala jako odborný pracovník v meziříčské hvězdárně, od roku 2007 se živí doučováním matematiky
- zakladatelka a členka rady Valašského krajkářského a řemeslného spolku
- záliby: paličkování a jiné textilní techniky, jízda na kole

Autor: Josef Beneš