Asi je zbytečné ptát se syna zakladatele osady, jak jste se dostal k trampingu…
Samozřejmě, kořeny byly od taťky, který mě k tomu vedl od mala. V šedesátých letech pořídil chaloupku v Potůčkách, tam jsme hodně jezdili, budovalo se tam, vedl nás ke kamarádství, abychom se dělili a pomáhali si.

To jste jezdil na chalupu za prací. Kdy jste ale poprvé přičichl k trampingu?
Trampoval jsem od patnácti, ale neměl jsem stálé sídlo. Později jsme si založili Pulčínskou legii. Fungovali jsme na bázi vojenského výcviku. Na Pulčinách jsme pořádali potlachy, brigády, zvali jsme kamarády, kteří za námi jezdili. Samozřejmostí byla i hospůdka, ale tenkrát jsme tvrdý alkohol vůbec nepili, většinou kofolu, později nějaké to pivko.

A co chata na osadě Hawai na Pulčinách?
Poprvé jsem tam byl v patnácti. Otec nám půjčil klíče a zdůrazňoval, že nesmíme nic zničit, nebo zapálit. Ale kvůli chalupě v Potůčkách jsme na Hawai jezdili málo. Spíš jen rodiče se zúčastňovali brigád, výročí, oslav a schůzí. Já jsem se tam jinak moc nepohyboval, my jsme měli základnu ve skalním městě, tam jsme jako ogaři přespávali. Jezdili jsme na vandry a všude možně po republice. V té době to bylo trochu jiné.

Jak jiné? Co a kdy se rapidně změnilo?
Rok 1989 znamená velký předěl v trampingu. My jsme měli víc volnosti. V práci jsme končili ve dvě. Když jsme měli bágl s sebou, o půl třetí už jsme byli na nádraží a mohli vycestovat. Dnes jsou mladí zatížení, mají více starostí. Možná mají volno v sobotu, v neděli už se musí chystat do práce. My jsme měli spoustu času. I dnešní mládež ho má, ale je tu výpočetní technika, mobily a na přírodu nezbývá čas.

Takže se nad trampingem stahují mračna?
Mám pocit, že se to trochu vrací do starých kolejí. Sleduju na setkáních, že se objevuje spousta dětí. Kamarádi si vozí vnuky, oni si k tomu čuchnou a my je k tomu vedeme. I moje dcery už několikrát byly na Hawai. Měly půjčené klíče, vegetily tam v zimě. S nejzákladnějšími věcmi, bez komfortu. Kdo chce, najde si to.

Co pro vás znamená tramping?
Tramping je volnost, vztah k přírodě, neřešení politiky, osvobození od běžných starostí. A nebudu vzpomínat ochranu přírody, aby to v dnešním kontextu nevyznělo špatně.

Co je na trampingu nejkrásnější?
V dnešní době už je to to, že se na chatě setkáváme s potomky zakladatelů a souzníme si, rozumíme si. Těšíme se na to, je to setkávání tak čtyřikrát do roka. Mám z toho radost, že po nás nastupuje další generace synů. Dnes jsou to třicátníci, jezdí za námi, pomůžou se dřevem na zimu, a tak. A to je nejkrásnější. Dřív byla na trampingu nejkrásnější svoboda. Aby tatíci mohli přežít, dostat byty a tak, museli mnozí vstoupit do strany. Cenil jsem si, že na chatě nic neřešili, byl to pro ně útěk z povinností, které měli. Mnozí zastávali vysoké funkce. Táta byl okresní velitel hasičů.

Házel vám režim klacky pod nohy?
V mých letech to tak bylo. Na chatu chodili policajti, možná, že měli v popisu práce jen kontrolovat chatu. Ale když jsme byli třeba ve skalním městě a cokoli jsme pořádali, tak tam jezdívala kriminálka, nebo to byla StB, nedovedu to posoudit přesně. Dokonce tam byl jeden nasazený, který na osadu jezdil, aby hlídal. Otázka je, jestli to byla jeho aktivita, nebo to měl příkazem. Občas to skončilo i v hospůdce, kde přišli se psy a kontrolovali občanky. Když jsi ji neměl, vzali tě do Lidče do služebny a pak tě nechali jít zpátky pěšky. To byla standartní záležitost. Ve skalním městě nás nebuzerovali, spíš dohlíželi, zkontrolovali občanky, když nezjistili nic závadného, tak neprudili. Ale už to narušili.

Hawai slaví osmdesát let. Kolik tu vlastně zůstalo osad?
Je tady Toulavé mládí, pak Dakota, která chvíli skomírala, ale před pěti lety se dali dohromady a teď fungují bezvadně. Z osady Teritorium Vsacký Cáb zůstal jen Willy s manželkou. Všichni už vymřeli. A pak Hawai. Takže asi čtyři. Dalo by se říct, že Hawai byla jediná, která fungovala na sto procent. A samozřejmě Valašskoklobucké osady žijí, třeba Javorinka.

Co vám tramping dal?
Naučil mě přátelství, kamarádství, nebýt sobecký a vcítit se do toho druhého. To jsou ty základní věci. Samozřejmě mi také dal lásku k přírodě.

Co byste popřál čtenářům Deníku do nového roku?
Hlavně zdraví, to je nejdůležitější, co může v životě být. A pokud chodí do přírody, aby ctili její zákony.