Uplynulou sobotu se s ní společně se zástupy dychtivé veřejnosti loučil ve valašskomeziříčském depu. Matěj nemůže oficiálně vyjet na trať a na opravy nejsou peníze.

Jiří Dobiáš se sedmnáct let aktivně věnuje tomu, aby mohl Matěj brázdit koleje a z komína vyfukovat černý hustý dým nejen na Moravě.

„Nejdříve jsem nakládal kočárky, pak udržoval a uklízel vozy, potom přitápěl a nakonec jsem si udělal speciální zkoušky na obsluhu parních lokomotiv. Skládají se z ústní, písemné a praktické části. A není to jen o tom, jak se hází lopatou. Je třeba umět fyziku, chemii, například jak se změkčuje voda, znát zákon o tlakových nádobách a další,“ popisuje devětadvacetiletý mašinfíra.

TISÍCE HODIN ÚDRŽBY

Spolu se čtyřmi dalšími nadšenci věnoval tisíce hodin při údržbě dnes už jednasedmdesátileté mašinky. „Nedá se odhadnout, kolik času jsme na Matějovi strávili. Když se jezdilo a byla sezona, byli jsme tu i čtyřikrát v týdnu,“ vypočítává.

Odměnou za strávený čas byli celému týmu spokojení cestující i lidé, kteří si jen přijdou prohlédnout depo.

„Chceme udržet technický um našich předků a zároveň dělat lidem radost. Kdyby nás to nebavilo, tak se tomu tak naplno nevěnujeme. Byť si hraju a baví mě to, stále je to o tom, rozdávat radost.“

S téměř čtyřiasedmdesáti tunovou kráskou procestoval celou republiku.

„Jezdili jsme s Matějem všude možně. Byli jsme tři týdny v Jeseníkách, jezdili přes Ramzovské sedlo, na jih do Břeclavi, do Prostějova, do Ústí nad Orlicí, na Ostravsko i Slezsko. A tady blízko v okolí na Rožnovsko, Velké Karlovice či do Bylnice. Matěj táhnul Mikulášské jízdy, Pohádkové lesy a další akce,“ vzpomíná.

Z většiny výletů se vrátili v pořádku, ale párkrát měli namále.

„Jednou jsme odněkud přijeli tak, že jsme doma, ve Valašském Meziříčí vymetli uhlák. To znamená, že zbyla jediná lopata uhlí. Dojeli jsme úplně nadoraz,“ dělí se o vzrušující příhodu.

„Nejvíc mi asi zatrnulo, když se nám vyhřálo osové ložisko u nápravy. Museli jsme ukončit jízdu. To se nám podařilo asi dvakrát, pokaždé ne naši vinou. Bylo to opotřebení materiálu, do toho nevidíte. Musí se vyvázat celá náprava, což není na akci technicky možné,“ dodává.

JEN UM A PRAVÍTKO

A co na Matějovi obdivuje nejvíce?

„Co dokázali naši předkové. Žádné počítače, pouze matematika, fyzika, pravítko, chemie a um československého strojírenství. To je obdivuhodné. I po tolika letech, když je dobrý soustružník a snaha pro to něco udělat, tak mašinka jezdí a snad jezdit bude,“ přeje si Jiří Dobiáš.

Matějovi skončila v březnu způsobilost kotle dle zákona. Prakticky by jezdit mohl, ale zákon to nedovoluje. Na opravu peníze nejsou.

„Teď vyčkáváme. Ani majitel lokomotivy – Národní technické muzeum ani České dráhy sami neví, jako tuto zapeklitou situaci uchopit. Uvidíme. Vypadá to, že se budou shánět peníze, zatímco Matěj bude v Chomutově v depozitáři Národního technického muzea,“ posteskl si milovník historického skvostu s „rodným číslem“ 1948.

Na lokomotivu je úchvatný pohled.

„Posledních pět let byly při jízdách vlaky narvané až po střechu. Lidi to opravdu zajímá. Přál bych si, aby mohli funkčního Matěje obdivovat i dál,“ říká Jiří Dobiáš.

Zájem potvrdily desítky návštěvníků, kteří se v sobotu přišly s Matějem rozloučit.

„Byla by škoda o lokomotivu přijít. Jezdívali jsme s ní štreky do Kopřivnice, Mikulášské jízdy do Rožnova a další. Že Matěje odvezou, se mi nelíbí, ale chápu, že je náročné ho udržovat,“ zamyslel se Jaroslav Gorka z Valašského Meziříčí.

S celou rodinkou přišla také Veronika Kudělková.

„Slyšela jsem osudu, který má lokomotivu potkat. Matěje vidíme poprvé naživo a jde z něj respekt. Snad se oprava podaří, kdyby ne, ať je aspoň vystavený v muzeu. Je to kus historie,“ zhodnotila.

Nejkrásněji by se ale Matěj vyjímal opět funkční, v plné parádě s dýmajícím komínem, supící po krajině.

„Parní lokomotiva je vždycky tahák pro lidi. Pokud jede sama, bez postrků a pomocných lokomotiv, vnímá ji veřejnost úplně jinak než motorovou. Do dalších let proto přejeme Matějovi spoustu peněz,“ uzavřel Miroslav Vašků, další člen týmu Valašské společnosti historických kolejových vozidel, která o Matěje pečuje.

JAK ŠEL ČAS:

1948 - rok výroby

1978 - konec pravidelného provozu

1982 - navržena na zrušení

1984 - úvahy o znovuzprovoznění

1986 - 1. nostalgická jízda

2018 - poslední veřejná jízda