Hru na něj studoval na konzervatoři, dlouhá léta pak za tento lidový nástroj usedal v cimbálové muzice vsetínského folklorního souboru Vsacan.

Lidové písničce a tanci zasvětil celý život, vedl malé tanečníky, založil několik dětských cimbálových muzik a vychoval několik generací muzikantů, z nichž mnozí se hudbě – ať už lidové či jiné – věnují dodnes.

V roce 2011 se i díky tomu stal Osobností neziskového sektoru a ve stejném roce převzal také Cenu města Vsetína. Letos v březnu slaví muzikant, tanečník, folklorista a dlouholetý umělecký vedoucí Rudolf Magdon kulatých osmdesát let.

Rudolf Magdon se narodil 12. března 1942 v Ostravě. Už v dětství mu ale učarovalo Valašsko.

„Jezdíval jsem k tetě na Prostřední Bečvu, chodili jsme na borůvky a užívali si vůni luk a lesů a čerstvého vzduchu. Jako Ostravák jsem to velmi ocenil,“ vzpomíná. Zalíbili se mu dřevěné valašské chalupy – ostatně v jedné takové bydlela i jeho teta – také krásná příroda, kopce, pasoucí se krávy a ovce.

Ilustrační foto
Rožnovští zastupitelé odsouhlasili pomoc Ukrajině. Vyčlenili 1,5 milionu

„A především národopis: muzika a zpěvy, hlavně sborové zpěvy a halekačky, převážně dětské,“ dodává jubilant.

Jak už bylo řečeno, sám už od mala tíhl k muzice. „Na housle jsem začal hrát v první třídě, ale index, tedy žákovskou knížku, mně přejela tramvaj. Měl jsem strach, že dostanu, tak už jsem do hudební školy nešel,“ usmívá se dnes muzikant.

Rudolfův děda hrával na heligonku, což se mu líbilo a chtěl to také zkusit. „Děda mně ji ale nechtěl půjčit. Když nebyl doma, potají mi heligonku půjčovala babička. Jednou mě děda viděl hrát a pak už mi to povolil, protože viděl, že už to umím.“

K folkloru, který se později stal jeho životní náplní, se ale Rudolf Magdon dostal až později. V pětadvaceti letech začínal jako tanečník v souboru Hlubina v Ostravě. A začínal vlastně nadvakrát.

„Do Hlubiny chodili dva moji kamarádi a se souborem měli jet do Anglie. Já jim to nevěřil. Když se z Anglie vrátili, záviděl jsem jim, že jsem tam nebyl taky. Přihlásil jsem se tedy do souboru, kde mi ale řekli, že mám před vojnou, ať přijdu až po vojně, že kluků mají dost,“ vypráví Rudolf Magdon.

Tranzitním centrem pro uprchlíky ve Vsetíně prošlo za týden 160 lidí
Tranzitním centrem pro uprchlíky ve Vsetíně prošlo za týden 160 lidí

Po návratu z vojny už byla cesta do souboru volná a z Rudolfa se stal sólový tanečník. Vedoucí Zdena Kyselá si brzy všimla také jeho hudebního nadání a řekla mu, zda by se nechtěl naučit hrát na cimbál.

„Vůbec jsem tehdy neuměl hudební teorii. Vyptával jsem se muzikantů, ale ne těch, co hráli Hlubině, to bych se styděl, a získával jsem potřebné informace, abych k přijímacím zkouškám šel trochu připravený,“ vysvětluje cestu k hudebnímu vzdělání. V letech 1972 až 1976 poté absolvoval studium hry na cimbál na Lidové Konzervatoři v Ostravě a dále pokračoval ještě rok ve studiu hudební teorie.

Ve stejném období, konkrétně v roce 1975, se přiženil na Vsetín. S manželkou Jitkou ani na okamžik neváhali, zda budou společně žít v Ostravě nebo na Vsetíně. Valašsko Rudolfovi učarovalo už v dětství.

Po svatbě na Vsetíně působil jako tanečník v souboru Vsacan. Později, když bylo potřeba, začal zaskakovat v souborové muzice za cimbalistu Milana Švrčinu a po jeho odchodu začal hrát v muzice Vsacanu stabilně.

V roce 1978 se na Rudolfa Magdona obrátili s prosbou, zda by se neujal korepetice na klavír dětem v přípravce dětského souboru Vsacánek. Práce s dětmi jej pohltila natolik, že s manželkou Jitkou dětskou skupinu převzali, přibrali další děti, pořídili kroje, v archivu vyhledávali informace, jak si dříve děti hrávaly a hry skládali do jednotlivých pásem. Skupinu nazvali Malý Vsacánek a úspěšně ji společně vedli dlouhých 20 let.

Oprava výtluků v Rožnově pod Radhoštěm; březen 2022
Novou metodou opraví výtluk za třicet minut. Nevadí ani mráz

Jako muzikanta Rudolfa Magdona pochopitelně mrzelo, že dětské soubory nemají také svou dětskou muzičku. Vsacánku hráli dospělí muzikanti. Proto v roce 1985 založil první dětskou cimbálovou muziku, do které hned zapojil také své dvě dcery. Katka už navštěvovala hudební školu na cimbál a Radka začínala hrát na housle. Primášem této muziky byl Mirek Urubek.

„Zároveň byl Mirek i dětským lidovým vypravěčem, který svými vyprávěnkami obohacoval vystoupení muziky,“ připomíná Magdon.

Po odchodu Mirka Urubka na vojnu, se stal primášem Milan Mlčák mladší. Muzika se jmenovala podle souboru Vsacánek, jak ale muzikanti vyrostli, začali hrávat pod názvem CM Milana Mlčáka – na počest zesnulého bývalého primáše Cimbálové muziky Vsacan.

Rudolf Magdon svou pozornost zaměřil zase na mladší muzikanty. V roce 1990 založil druhou cimbálovku, kterou primášovala jeho dcera Radka Magdonová. V roce 1993 vznikla třetí muzika, kde byl primášem Martin Filák. V roce 2001 pak čtvrtá, kde se na postu primáše postupně vystřídali nejprve Martina Václavíková, potom Žaneta Kocurková a poté Filip Kamas.

Ve Vsetíně začala v druhém březnovém týdnu demolice části původní výpravní budovy vlakového nádraží.
Přestavba vlakového nádraží nabírá na tempu. Dělníci rozebírají výpravní budovu

V roce 2011 založil Rudolf Magdon už pátou dětskou cimbálovku a primášování svěřil Tomáši Šťastnému. O čtyři roky později vedení muziky převzaly jeho dcery Radka a Katka. Nyní je její primáškou Markéta Křivová, vnučka Rudy Magdona. Ve stejné cimbálovce také postupně působily či působí i jeho ostatní vnoučata Tomáš, Radim, Matouš, Janek a Anežka.

Ale také děti jiných muzikantů z předešlých muzik – Kačka a Nikola Juřicovy, Lucka a Verča Melichaříkovy. Tato muzika dnes doprovází dětský soubor Vsacánek a pokračuje ve šlépějích muzik předešlých. S repertoárem, který je typický pro muziky Vsacánku, převážně s úpravami pana Bedřicha Lichnovského.

Jubilant Rudolf Magdon vychoval několik generací muzikantů, jejich výchově s láskou a pílí věnoval svůj volný čas, domlouval vystoupení, organizoval soustředění a v neposlední řadě dělal také řidiče – mnozí si jistě vybaví, jak na vystoupení převážel cimbál i s basou v jeho legendárním Trabantu combi.

Letos 12. března slaví Rudolf Magdon své 80. narozeniny. Zdravotní obtíže jej sice upoutaly na lůžko, stále ale vzpomíná na dobré časy strávené při muzice a je rád za každou návštěvu „svých“ muzikantů, kterých k folkloru přivedl úctyhodné množství.