„Tu roušku mít musíš, už tě sem příště jinak nevezmu, “ kárala mladá maminka v obchodě Pepco ve Zlíně tříletou holčičku, které se rouška na obličeji nelíbila.

Všichni ve frontě u pokladny ochranu úst a nosu měli a pokud se vytvořila delší fronta, prodavačky otevřely další pokladnu, aby lidé nestáli blízko vedle sebe.

Podobná situace panovala i v prodejně Albert ve Zlíně. Asi jen tři z deseti zákazníků si ochranu úst a nosu nasadili v prostorách prodejny u košíků. Zde stála i Veronika Sucháčková.

„Ještě, že mám šátek, roušku jsem zapomněla doma, ale už jsem neměla čas se vracet. Nerada bych platila pokutu,“ doplnila studentka, která spěchala na MHD do školy.

Na zastávce Slunečná o chvíli později stálo osm cestujících. Všichni čekající roušky měli. Asi deset metrů u zastávky v blízkosti psí loučky kouřil Jakub Nakládal.

„Pak si roušku nasadím, nemám s tím problém,“ ujišťoval.

V trolejbuse číslo 9. cestovala ve středu ráno třicítka lidí, všichni roušku měli nasazenu.

Přesto se našli lidé, kteří chodili bez ní a to zejména venku.

„Jdu sám a kolem mě nikdo není na vzdálenost dvou metrů. Roušku mám tady, v kapse,“ ukázal Milan Chovanec, který právě venčil psa.

Stejná situace byla i parku Komenského ve Zlíně. Na lavičce seděla dvojice Jaroslava Doležalová a její manžel Pavel. Roušky sice neměli, ale tvrdili, že jsou venku, na čerstvém vzduchu, kde v jejich blízkosti nikdo není. V tu chvíli se po parku pohybovalo čtrnáct lidí. Čtyři další ji neměli na obličeji.

Také v areálu zlínské krajské nemocnice T. Bati neměli někteří procházející lidé roušku. Šlo ale v drtivé většině o ty, kteří právě venku svačili nebo kouřili. Z třiatřiceti lidí v areálu nemocnice, dvacítka měla roušku nasazenu, většinou se jednalo o zdravotníky.

Podobně to vypadalo ve Vsetíně, na druhé místě, který Deník pro test zvolil.

„Jo, ještě tu roušku,“ rozhlíží se omluvně po lidech čekajících na Dolním náměstí na zastávce žena středního věku.

Právě rychlým krokem dorazila, látkovou roušku má zavěšenou kolem krku. Rychlým pohybem ji jen přetáhne přes ústa a nos a pohledem na hodinky zkontroluje čas zbývající do příjezdu linky.

Na zastávce MHD v samém centru Vsetína v tu chvíli postává celkem jedenáct lidí. Roušky mají nasazené všichni a respektují tak nařízení povinně si zakrývat ústa a nos na stanovištích veřejné dopravy.

„Je to sice otravné, ale co můžeme dělat, musíme to vydržet. A třeba to přece jen k něčemu je,“ reaguje s pokrčením ramen na dotaz, zda mu vadí roušky na zastávce, odhadem padesátiletý cestující.

Ani s rozestupy tady není žádný problém, na náměstí je na ně prostoru více než dost a lidé je v rámci možností dodržují. Výjimku tvoří trojice seniorů, kteří jsou však zjevně dobří známí a krátí si čas do příjezdu místní dopravy družným hovorem.

Další lidé, kteří se chtějí zcela volně nadechnout nebo si chtějí zakouřit, využívají odpočinkovou zónu s lavičkami a zelení poblíž autobusové zastávky. Tady je několik jednotlivců, kteří roušky na moment odložili.

Také při procházce centrem města lze potkat kolemjdoucí, kteří roušku sice nasazenou nemají, zpravidla ji ale vždy mají po ruce – svěšenou pod bradou, v ruce či navlečenou na zápěstí. Tak, aby si ji mohli rychle nasadit třeba při vstupu do budov.

Mnohdy však mají lidé zakrytá ústa a nos i ve chvílích, kdy se kolem nich na ulici nikdo nenachází. Vládní opatření to přitom nařizuje tam, kde jsou rozestupy mezi lidmi menší než dva metry. Je tedy vidět, že jsou lidé, kteří jdou i nad rámec platných opatření – ať už kvůli pocitu vlastního bezpečí či ochraně druhých nebo prostě jen kvůli tomu, že považují za nepraktické ústenku neustále sundávat a znovu nasazovat a nosí ji proto neustále.

REDAKTOŘI DENÍKU