Jak jste se k práci strážníka dostal?
Práci dělám od roku 2003. Přihlásit se sem byla pro mě celkem jasná volba. Vždy mě přitahovaly uniformy a práce v ozbrojených složkách. Dokonce i vojna mě bavila, a tak, když se naskytla možnost ucházet se tady o místo, neváhal jsem.
SOUVISEJÍCÍ: Výběr schopného strážníka je běh na dlouhou trať
Čím vším musí uchazeč projít, než je do řad strážníků přijatý?
Každý, kdo se o tuto práci uchází, musí splnit podmínky, které jsou nastavené jak ze zákona, tak městem jakožto zaměstnavatelem. Z těch typických se musí projít psychotesty, fyzickými testy, vstupním pohovorem. Po jejich úspěšném zvládnutí musí uchazeč absolvovat sedmitýdenní vstupní kurz v akreditovaném školicím středisku. Tam se dotyčný naučí vše, co pro tuto práci potřebuje. Právní normy, donucovací prostředky. Získá zbrojní průkaz. V závěru musí absolvovat zkoušku na policejní akademii před komisí z ministerstva vnitra. Dala by se připodobnit k maturitě. Pokud se úspěšně splní, dotyčný dostane osvědčení, které ho opravňuje práci vykonávat. Musí se pak obnovovat za další tři roky. Takže se strážník neustále vzdělává.
V čem podle vás spočívá dlouhodobý nezájem o tuto práci mezi mladými lidmi?
Možná je to tím, že když se mladý člověk rozhoduje, ke které ozbrojené službě půjde, zvolí armádu, protože jsou tam větší výhody a benefity. Proto se i v současné době uvažuje o snížení věkové hranice pro přijetí strážníka ze současných jednadvaceti let na osmnáct. Sám si nejsem jistý, jestli je to dobrý nápad. V osmnácti člověk podle mě ještě na tuto práci není úplně dobře připravený. Další relativně novou podmínkou je, že uchazeč musí mít maturitu. Někteří strážníci si ji nedodělali a museli odejít. Mluvím obecně, u nás se tohle dotklo jen jednoho strážníka.
ČTĚTE TAKÉ: Strážníci zadrželi prodejce energií, těm pokuty nevadily
Říká se, že práci strážníka člověk nemůže dělat jen pro peníze. Souhlasíte?
Stoprocentně souhlasím. Nemůže to dělat ten, kdo o tu práci nemá zájem. Jeden náš kolega vždy říkal, že to není práce, ale poslání. Lidé se často mylně domnívají, že naše povolání obnáší jen udělování pokut, případně nějaké drobné konflikty. Není to pravda. Často vyjíždíme k vážným situacím, kde jsou mrtví lidé nebo teče krev. Strážníci na tohle všechno musejí být připravení. Podstatné je také to, aby strážník neměl strach ze zbraně. Musí mít respekt, ale ne strach. Použití zbraně mimochodem nese s sebou obrovské rozhodování a zodpovědnost. S tím jde ale ruku v ruce právě důkladný výcvik.
Co je podle vás na této práci nejobtížnější?
Rozhodně jednání s lidmi. Zachovat si profesionalitu při jednání třeba s agresory, opilci, ale i třeba s takovými lidmi, kteří dokážou například banální dvousetkorunovou pokutu dohnat až k soudu. Lidé jsou různí, někteří jsou slušní, jiní nám sprostě nadávají. Není možné, aby strážníkovi ruply nervy a překročil meze svého oprávnění. Naštěstí ale můžu říct, že osmdesát až devadesát procent případů se řeší jen ústním jednáním. Například donucovací prostředky využíváme až v opravdu krajních situacích.
ČTĚTE TAKÉ: Vsetín vyzrál na hodonínské Drtiče a srovnal semifinále
Máte ze své praxe nějakou úsměvnou nebo naopak dramatickou příhodu?
Takových je celá řada. Vzpomínám si například, když jsem řešil dopravní přestupek muže, který zaparkoval v křižovatce. Když jsem za ním přišel, okamžitě na mě arogantním způsobem vystartoval. Už očekával, že dostane pokutu, a tak spustil ty časté řeči, že si pokutami zvyšujeme plat, což je samozřejmě úplný nesmysl. Nakonec jsem ho poučil a přestupek vyřešil domluvou. To ho úplně vykolejilo. Dokonce vystoupil z auta a podal mi ruku s omluvou za své jednání. Rád bych dostal do povědomí lidí, že udělovat pokuty není naše zábava a neděláme to vždy. Záleží, co a za jakých okolností dotyčný provedl. Mnoho situací se vyřeší ústní domluvou.
Práce strážníka je nejen psychicky a fyzicky náročná, ale určitě i časově, je to tak?
Ano. Fungujeme čtyřiadvacet hodin denně, každý den, svátky, víkendy, zkrátka celý rok.
Pociťujete profesní deformaci v tom smyslu, že jste neustále ve střehu i ve svém volnu?
Ano, to snad každý policista. To už pak má člověk zkrátka v sobě. Všude, kam jdu, všímám si nestandardních věcí. Takových, kterých si normální civilista nevšimne. Máme to i ze zákona, že pokud jsme přítomni situaci, kdy jde o zdraví či život, musíme zakročit i v civilu. Ale na rozdíl od státních policistů to nemusíme udělat za každou cenu. Nemáme povinnost vlétnout do něčeho úplně bezhlavě. Když je například banda patnácti agresorů proti dvěma strážníkům, můžou zásah odmítnout a počkat na posily. V praxi to ale většinou vypadá jinak. Strážníci zasahují téměř vždy.
ČTĚTE TAKÉ: Požár autobusu uhasil jeho řidič, člen sboru dobrovolných hasičů
