Její novou verzi slavnostně pokřtil na vernisáži výstavy Ta naše zašovská kytička v kulturním domě v Zašové.

Jak vás napadlo psát o zašovských kytičkách?
To je dlouhá historie. O historii výšivek, například zuberských nebo rožnovských, se zajímám dobrých třicet let. Pak jsem narazil na zašovskou kytičku a zjistil jsem, že jejich tvůrkyně. Milada Jaroňová žije v domově důchodců u nás v Rožnově. Tak jsem ji navštívil. Ona mi tam o kytičkách vyprávěla a ukazovala vzorky.

Co všechno se čtenář v knížce dozví?
Popsal jsem tam historii zašovských kytiček. Psal jsem o tom, jak se paní Jaroňová naučila irskou krajku od nějaké paní z Vídně, jak pan Kořínek z Valašského Meziříčí za ní přišel, aby toho udělala víc, že to prodá v Praze. Přitom ji napadlo, že ploché kraječky zvedne a udělá z nich prostorovou krajku různých tvarů – kytičky, motýlky. S tím pak přišla na světovou výstavu EXPO 58 do Bruselu, kde s tím všechny přítomné naprosto ohromila. Zkrátka tu historii jsem popsal z toho, co mi povyprávěla, velmi mě to zaujalo a zajímalo. Kromě toho jsou v knížce i medailonky o autorkách kytiček a popis, jak kytičky uháčkovat. U něho jsem vycházel z postupu Danuše Trtíkové. Musím říct, že jsem ho četl jako science fiction.

Čtěte také: Tradiční háčkované kytičky Zašovou proslavily, jsou k vidění na výstavě

V čem se liší nová verze knížky proti té původní z roku 2003?
Text o historii je v podstatě stejný, akorát je rozšířený o postup paní Trtíkové. Také jsou tam větší a kvalitnější fotografie kytiček. Od roku 2003 veškerá technika sdělovacích prostředků značně postoupila, takže ta knížka vypadá mnohem líp. Ještě kdyby byla na křídovém papíře, tak by to bylo úplně skvělé. O grafiku se staral můj syn Jakub a udělal to opravdu dobře.

A co vás vůbec přimělo pustit se do nové verze knihy?
Přišel za mnou Pavel Trčka, člen kulturní komise, a řekl mi, že když se blíží sté výročí narození Milady Jaroňové, bylo by pěkné knížku obnovit a udělat ji v lepší podobě. Tak jsme se do toho pustili. Podařilo se nám to udělat a vydat asi během dvou měsíců a jsem tomu obrovsky rád. Mám radost, že jsem tímto možná trochu přispěl k tomu, že kytičky zůstanou naživu. Protože když si vezmu, že tady v Zašové už zbývala jen paní Trtíková, která se krajce aktivně věnovala, dřív nebo později by se na kytičky úplně zapomnělo. Chtěl bych proto poděkovat místnímu obecnímu úřadu, manželům Trčkovým a mé rodině, že mě podpořili v tom, aby kniha v lepší kvalitě opravdu vyšla.

Zkoušel jste si někdy kytičku uháčkovat?
I po těch třiceti letech, co se kolem toho motám, nedokážu udělat ani jeden kvítek. Nikdy jsem to ani nezkoušel, byla by to katastrofa.

Související: Danuše Trtíková: Výroba kytičky se nedá ošidit