Na akci s názvem Hejův nožík přišli návštěvníkům předvést, jak se vytváří sochy ze dřeva jen za pomoci dláta či nože.
Svůj stánek si v Dřevěném městečku otevřel také Oldřich Unar z Valašských Klobouk. „Dřevo mám rád odmalička. Už tehdy jsem si vyřezával loutkové divadlo,“ prozrazuje pětašedesátiletý muž.
Samoukem se stal spíše z nutnosti než dobrovolně. Ve svém okolí totiž nenašel nikoho, kdo by mu toto tradiční řemeslo představil. „Lákalo mě to, ale nebyl nikdo, kdo by mě to naučil. Nevycházely ani knížky,“ vysvětluje bývalý lesák.
Řemeslu se začal více věnovat po třicítce. Svou vášeň pro dřevo vysvětluje jednoduše. „Jak vás dřevo chytne, tak vás nepustí,“ usmívá se řezbář.
Své sochy vyřezává z lípy i z dubu. Některé jsou menší, jiné dosahují i dvou metrů. „Mou doménou jsou betlémy. Pořád je totiž můžu doplňovat,“ podotýká sympatický muž.
Sám už úspěšně absolvoval řadu soutěží. Na některých se potýkal s horkým počasím a jindy mu zas práci stěžoval déšť. „Když máte na vyřezání sochy týden, tak to musíte za ten týden dokončit. Nesmíte přitom říznout moc vedle, pak se to těžko spravuje,“ dodává držitel zlatého nožíku Tomáše Krýzy.
Svého koníčka si dnes nemůže vynachválit. Po odchodu do důchodu má totiž díky řezbářství stále co dělat. „Jsem rád, že vyřezávám. Jestli to po mě někdo převezme, nevím. Možná vnuk, až vyroste,“ přemýšlí muž.
Případné kritiky se nebojí. Naopak. Když vyřezává, radu svých blízkých ocení.
„Jak se do práce člověk zahledí, nepozná chybu. Někdy proto ukážu sochu ženě a ta hned vidí, že je jedno oko níž a druhé víš,“ pochvaluje si řezbář podporu své manželky, která se věnuje malířství.
Kromě betlémů rád vyřezává pohádkové bytosti, které mu zdobí zahradu.
„Mám Amálku, hastrmana nebo například pasáčky s ovečkou. Na jaře jimi otevíráme zahradu,“ uzavírá řezbář.
