Motivační program dostal název Zaživa do nebe a každoročně se tak na svůj kraj z výšky mohou podívat tři nejúspěšnější děti z Francovy Lhoty.

Francova Lhota/ Letiště v Holešově působilo v úterý odpoledne poklidným, až téměř ospalým dojmem. O občasný pohyb se pokoušel snad jen červenobíle pruhovaný ukazatel směru větru, který naznačoval, že nahoře přece jen trochu fouká.

Spolu s pilotem Michalem Vláčilíkem a dalšími pasažéry Monikou Vichtorovou a Janem Blešou se vydáváme k hangárům. Tam už stojí připravena čtyřmístná Cessna 172 Skyhawk, o níž nám pilot krátce povyprávěl.

Dozvěděli jsme se, že letadlu vyhovuje cestovní rychlost 190 kilometrů za hodinu. Sice zvládne i víc, pak už ale prudce stoupá spotřeba paliva a provoz se stává neekonomický.

„Stroj to je na rozdíl od jiných letadel poměrně jednoduchý, nemá se na něm co pokazit,“ uklidňuje nás Michal Vláčilík, přesto však předpisově kontroluje výšková kormidla a přístroje. Na navigačním přístroji GPS nastavuje kurs Horní Lideč a za chvíli už rolujeme po startovací dráze.

Motor vytočený do maximálních otáček zvedá příď letounu nahoru. Vzápětí plynule stoupáme k horám na obzoru a já z údivem pozoruji, jak je najednou krajina pod námi barevná. Rozkvetlá pole připomínají pestrou šachovnici.

Jaký to kontrast k tmavě zelenému masívu Hostýnských vrchů na levé straně! Přelétáme Fryšták, Slušovice a na pravé straně pozorujeme Vizovice.

„Za chvíli vletíme do přeháňky, trochu to s námi začne házet,“ upozorňuje pilot. Najednou cítím žaludek až v krku. Propadli jsme se o několik metrů a s letadlem to pěkně zacloumalo. Do čelního okna kabiny narážejí kapky vody, zešeřilo se.

Po pár minutách už se nad námi ale zase rozprostřela modrá obloha, letadlo se zklidnilo a po dešti není ani památky. Ptám se pilota, jestli by dokázal přistát v případě, že by nám zhasnul motor. „Každoročně absolvujeme výcvik s instruktorem. Součástí je i nácvik přistání bez motoru,“ ubezpečil mě Michal Vláčilík, který už v patnácti začínal na kluzácích.

To už se vznášíme nad Vizovickými vrchy a v dálce je zřetelně vidět památník na Ploštině. Orientační schopností zrovna neoplývám, ale Horní Lideč poznávám okamžitě. Napovědělo mi vícekolejné nádraží a sportoviště, které se shora zdá být ještě rozlehlejší než ze země.

Bížíme se k Francově Lhotě, nad níž pilot opisuje oblouk a všichni se kocháme pohledem na tuto malebnou valašskou obec. Pulčinské skály se shora zdají docela blízko.

Otevírám okýnko v kabině a snažím se pořídit video záznam a několik fotek. Slečna Monika, sedící za mnou, statečně odolávala vichru, který jsem na ni pustil. Bohužel déle než bylo původně v plánu. Nápor vzduchu totiž okénko nadzvedl a mírně zkroutil.

Rychle pokládám kameru i aparát a vší silou se snažím ho usadit zpátky. Na chvilku jsem se vážně polekal, že se mi to nepodaří. Celou cestu zpátky by nám tak do kabiny foukal ledový vzduch.

Zámek nakonec poslušně zacvaknul a jak jsem po očku zaregistroval, nebyl jsem sám, kdo si oddechl. Při zpáteční cestě jsme ještě zakroužili nad zříceninou hradu Lukov a za několik minut už se plynule snesli na plochu holešovského letiště.