„Jé, novinář. Tak toho jsme tu ještě neměli," vítá mě při vstupu do dispečinku společnosti AVE ve vsetínských Jasenicích Přemysl Rak z Vlachovic. Řidič, který přijel před další cestou k hranici se Slovenskem do Střelné doplnit do svého sypače solanku.

Nestačím se z uvítání vzpamatovat a z hloučku chlapů od volantů sypačů padá otázka. „Víte, kdo jsou nejmenší lidé na světě?" Autor otázky nečeká na moji reakci a praví: „No přece silničáři. Napadnou tři centimetry sněhu a už nejsou vidět."

Odpočívárnou se nese huronský smích. „No nic. Televarieté skončilo, chlapi. Jde se makat," velí dispečer společnosti AVE Dušan Solař. Představuje mě Romanu Zeťovi z Velkých Karlovic. „Jedete spolu. Protáhnete celou trasu ze Vsetína do Meziříčí a zpátky. Pak se domluvíme, co dál," dodává šéf silničářů.

Otvírám dveře sypače. Přichází první mrazení na duši. Sedačka je výš, než je čepice, kterou mám na hlavě. Do kabiny vedou čtyři schůdky. Cítím, že se po nich s foťáky kolem krku do kabiny hrabu dost nemotorně.

Ani se raději neotáčím, abych neviděl ten údiv v očích mých nových kolegů, sledujících, jak se snažím dobýt svůj první vrchol večera. „Nic si z toho nedělejte. Žádný učený z nebe nespadl," hodnotí Roman Zeť můj prvovýstup do sypače.

Moje první cesta začala. Vyjíždíme na silniční obchvat Vsetína. Intenzita sněžení nabírá na obrátkách. Světla reflektorů řežou bílou tmu před námi. Osmadvacetitunový kolos řízený Romanem Zetěm odhazuje první tuny rozbředlého sněhu. „Tady pojedeme maximálně padesátkou. Přes dědiny tak o polovinu méně. Víc ani nesmíme," říká mi šofér sypače.

Cesta probíhá i přes nepřízeň počasí klidně. Natáčím první videosekvence. A Roman Zeť, který přes léto pracuje pro cestovní kancelář jako řidič autobusu, se se mnou pouští do debaty. Probíráme práci silničáře ze všech stran. Přepadají mě první myšlenky, že názor na silničáře zredukuji.

„Podívejte na toho blázna," vytrhne mě z přemýšlení Roman Zeť.

Kousek za Bystřičkou si to proti nám v chumelenici šlape cyklista. „To je to nejhorší, co můžeme na cestě potkat. Ti lidé si neuvědomují, jak moc se svým zdravím a životem hazardují," lamentuje nad nezodpovědným počínáním kolaře. Mám za sebou druhé mrazení.

Ve Valašském Meziříčí kromě hlavního tahu čistíme také kruhové křižovatky. Na jedné z nich řidička malého osobáku před námi předvádí bravurní piruetu, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejlepší krasobruslař. Paní od nás získala známku 5,9 a dál bez ztráty kytičky pokračuje ve své cestě.

My na rožnovském kruháči provádíme jednoduchý obrat. Vracíme se zpět do Vsetína. Tep v mých žilách zrychluje jen v okamžiku, kdy míjíme kamiony. Na tak úzké silnici mezi Valmezem a Vsetínem není divu. Moje třetí mrazení.

Roman Zeť je ale na takové situace zvyklý. Pomalu končí jeho dvanáctihodinová šichta. „Při každé z nich najezdím kolem tří set kilometrů. Spálím tak padesát litrů nafty," říká muž, který se ve volném čase věnuje se svou Pragou V3S truck trialu.

Na základnu se sjíždějí i další silničáři. Sestupuji po schůdcích na pevnou zem a stačím průvodci mého premiérového silničářského večera sdělit, že o poctivých silničářích už neřeknu jediné špatné slovo.

V dispečinku společnosti AVE ve Vsetíně voní káva. Malá odměna řidičům za provedenou práci od dispečera Dušana Solaře. Dostalo se také na mě. „Pro tento večer jste součástí týmu," vybízí mě hlavní osoba směny.

Dělím se s ním i ostatními o své pocity. Chlapi mi na oplátku vysvětlují, jak to všechno funguje.

Ve vysílačce se ozývá hlas řidiče kamionu. V meziříčské části Hulince to nezvládl a na cestě se šprajcnul. Dušan Solař informuje policii. Na místo vysílá nejbližší traktor. Ten kamioňákovi pomáhá a během několika desítek minut je cesta opět průjezdná.

Mezi tím se vydávám na svoji druhou jízdu večera. „Pojedete ze Vsetína do Vizovic přes Sirákov," oslovuje mě Dušan Solař.

Máme naloženo přibližně šest tun posypu. Jedeme. U Liptálu nás čeká traktor. Vydává se za námi. My jedeme středem. Traktor dokončuje práci u krajnice. „Kdyby sjel do příkopy, dostane se z ní sám. S námi by to bylo horší. V tomto počasí nic příjemného. Nastaly by komplikace," vysvětluje mi můj druhý parťák večera Evžen Hověžák z Vlachovic.

Ve Vizovicích se s Evženem Hověžákem, který jinak pracuje jako řidič náklaďáku, loučím.

„Největší problémy na cestách dělají řidiči, kteří nemají auta pro zimní provoz dostatečně připravena. Když zjistíme, na jakých pneumatikách se na cestu vydávají… Ale za všechno můžeme my, silničáři. Napište, ať neblbnou," vzkazuje na rozloučenou.

S dispečerem se vracím inspekčním autem do Vsetína přes Pozděchov. Také tady potkáváme jeho podřízené při práci. Cesta je prohrnutá. Navíc sněžení střídá déšť. Otepluje se.

Zatímco mizím do tepla domova, mí noví kamarádi dál projíždějí nocí po silnicích a dělají všechno, aby se řidiči vydali ráno v klidu a bez stresu na své cesty během dne.