Sportovní redaktor Valašského deníku Marek Havran si na vlastní kůži vyzkoušel sedmdesátiminutovou téninkovou sérii. O své dojmy z fyzicky náročného tréninku se dnes podělí také se čtenáři Valašského deníku.

Vsetín Roy Jones junior, Evander Hollyfield, Mike Tyson v mladých letech, kdy byl dokonalá mlátička. Kvůli těmto i dalším osobnostem světového boxu jsem kdysi dávno v 90. letech začal sledovat box trochu podrobněji a dá se říct, že mi to v podobné míře zůstalo i dodnes.

Když náš štábní náčelník přišel s nápadem, že bych teda, jakožto sportovní redaktor, mohl udělat reportáž z boxerského tréninku, nebránil jsem se. Přesto si dovolím podotknout, že jsem nikdy předtím ani jednou nebyl na něčem, co se třeba vzdáleně podobalo boxerskému tréninku.

Slovo dalo slovo a domluva s Martinem Honem z Fighters Centrum Spartakus Vsetín byla rychle hotová … šel jsem na to.

Před osmnáctou hodinou jsem se měl dostavit do vsetínské Sokolovny, kde mají boxeři po dlouhých letech v Jablůnce nyní své nové působiště. Zrovna dvakrát přesný většinou nebývám, ale tentokrát jsem si dal bacha, abych nepřišel pozdě a něco důležitého mi neuteklo.

Jdeme na to. Začalo to se švihadly

Jednalo se o trénink klasického boxu pro skupinku převážně kondičně trénujících borců, které vedl kouč Jirka Richter, ale na tréninku byla také čtveřice závodních boxerů, kterou měl pod palcem Martin Hon.

Po krátkém rozcvičení se šlo na věc. „Vezmi si nějaké švihadlo a jdeme na to," houkl na mě jeden z trenérů Martin Hon.

„Když nebudeš stíhat nebo tak něco, tak si klidně vysaď a odfoukni, prostě v pohodě," uklidňuje mně trenér. A už to jelo. Pár minut přeskakování přes švihadlo, prý pro dobré zahřátí.

Mno, po asi pěti minutách jsem už byl zahřátý celkem dost, až mě kolega Michal málem hlásil, že nemůže fotit kvůli velkému odlesku od červeného a potem se lesknoucího obličeje. A také se mě ptal, prý jestli ještě můžu. „Můžu" bezostyšně jsem zalhal, a jel jsem dále.

Nutnost? Ručník stále po ruce

Asi po deseti minutách jsme ten čertovský nástroj zvaný švihadlo konečně odložili a já jsem se poprvé nadrženě vrhl na ručník, který jsem si zkušeně před tréninkem přichystal tak, abych ho měl v dobrém dosahu. V dalším průběhu se právě můj zelený ručník stal mým velikým souputníkem a kamarádem. Bez něj bych asi na celém druhém patře vsetínské Sokolovny způsobil záplavy.

Aniž bych to myslel nějak špatně, tak musím zmínit, že už při švihadlech jsem si všiml jedné docela časté nesrovnalosti v počítání času. Vždycky, když trenér zahlásil „jedeme posledních deset vteřin naplno", tak to bylo podle mě pokaždé nejméně patnáct, spíše dvacet sekund. Podobný „fígl" se opakoval v podstatě při každém cvičení 

Z televize techniku neokoukáš

Po švihadlech už se šlo na boxerské věci, pěkně popořádku. Sám pro sebe jsem si to interně pracovně nazval boxerská abeceda.

Začalo se poskakováním na nohách v boxerském postoji a sjížděly a procvičovaly se postupně všechny hlavní údery přímý direkt, hák, potom zvedák.

Postupně se přidávaly jednodušší kombinace těchto úderů, a to oběma rukama. Všechno jsem sice měl slušně okoukané z televize, ale při nácviku, který jsem absolvoval poprvé v životě, se mi zrovna dvakrát dobře nedařilo proměnit tyto hluboké „televizní" znalosti v úspěch v praxi.

Zdálo se mi, že většinu úderů, které měly být úplně rozdílné, mám stejné nebo aspoň hodně podobné.

Nejhorší byla zdánlivě banální věc skloubit časově úder rukou s postavením a prací nohou.

Ale snažil jsem se s tím v rohu tělocvičny (samozřejmě v dosahu ručníku) popasovat nejlépe, jak jsem uměl…

Poslední zhruba třetina tréninku probíhala ve dvojicích, které spolu už v boxerských rukavicích takzvaně spárovaly, tedy cvičně „stínovaly", boj.

V tomto ohledu jsem byl rád, že na mě nikdo nevyšel a zůstal jsem sám. Mohl jsem tak utvořit údernou dvojici s kolegou Michalem, který se kochal svými fotografickými úlovky a hlásil mně, že to nevypadá vůbec špatně.

„Něco určitě vybereme. Z fotek se to dá vždycky nějak udělat, žes byl dobrej. Video naštěstí nemáme," vtipkoval nastávající otec Michal Burda, který bojuje už šest sezon v barvách Valašského deníku.

Velký moment konečně rukavice

V debatě s fotografem jsem nenápadně nabral sílu do poslední fáze tréninkové jednotky bušení do pytlů.

A zde přišel asi můj největší moment: dostal jsem svoje boxerské rukavice! V tu velkou chvíli jsem na Michala významně mrkl a prohodil jsem něco o tom, že teď by měl focení rozpálit naplno. Více už jsem nestihl. Začal totiž asi patnáctiminutový zběsilý kolotoč bušení do pytlů.

Vždycky jeden borec na jeden pytel. Půlminutu palba do pytle naplno, půl minuty oddech (v podobě sedů lehů). Sedy lehy následně odpadly, intervaly se zkracovaly na patnáct vteřin bušení, patnáct oddych, pak deset a pět vteřin. I když jsem určitě neboxoval ani vzdáleně technicky správně, tak jsem do toho dal všechno a až mě překvapilo, že mě to dost bavilo.

Jako poslední přišel na řadu strečink, protažení a konec. Pětasedmdesátiminutový trénink je u konce. Hurá do sprchy!

Dobojováno. Přijďte to zkusit také…

Po cestě do šaten jsem ještě schytal trefnou poznámku: „Ty už si byl ve sprše nebo co?" kterou mi s úsměvem adresoval trenér Martin Hon v narážce na to, jak dost jsem byl po tréninku zpocený. Ale mě už asi hlavně hřál pocit, že je dobojováno a odcházel jsem spokojený s tím, že jsem si zkusil něco nového a zajímavého.

Pokud by někdo měl zájem o to samé, je to ten nejmenší problém.

„Kdokoliv mezi nás může kdykoliv přijít. Rádi jej uvítáme na našich trénincích. Klidně i úplně začátečník, a to jakéhokoliv věku. Třeba box trénujeme každé pondělí, středu a pátek od 18 hodin, ale děláme tady i jiné bojové sporty," pozývá případné zájemce Martin Hon. Kromě klasického boxu se vedou ve vsetínské Sokolovně pravidelné tréninky například v kickboxu (FullContackt, Low-kick, K1) nebo MMA.