Nevyužít této možnosti, by byl velký hřích. Jízda ve stočtyřicetiki­lometrové rychlosti po úzké lesní cestě je zážitkem na celý život.

Škodováci si pro testování vybrali pro ně již známou lokalitu v okolí obce Lhota u Vsetína. Bylo příjemné jarní středeční odpoledne a v depu zahaleném v týmových zelených barvách u místního obecního úřadu probíhaly poslední dolaďovací práce na chloubě automobilky, závodním speciálu Škoda Fabia S2000. „Je to zaměřené především na sběr dat, i když ne vše se dá použít, protože vůz se ladí přesně na danou váhu posádky, což teď nejde, když se střídá na místě spolujezdce více lidí,“ prozradil během garážového ruchu Karel Pokorný, mluvčí týmu Škoda Motorsport.

Na řadu přicházím asi po hodině a půl. Tovární jezdec, Fin Juho Hänninen, zrovna zvedá adrenalin jednomu ze šťastlivců v okolí obce, já mezitím dostávám od jednoho z mechaniků do ruky bílou nehořlavou kuklu a čekám na hlasitý příjezd nadupané škodovky. Nohy se mi nepodlamují, ale tepová frekvence roste a natěšení se míchá s respektem. Do depa přijíždí devětadvacetiletý finský borec, Fabii nechává „probublávat“ a já dostávám na hlavu ochrannou přilbu a usedám, respektive zapadám, do anatomicky vytvarované sedačky. Mechanik mi zapíná bezpečnostní pásy, které jsou na stejném principu jako dětské sedačky, nutno dodat, že až na doraz, do helmy mi zapojí konektor pro komunikaci s Juhem, s kterým se pozdravím, a vyjíždíme. Než dorazíme k ostrému startu mimo ves, čeká nás přibližně půlkilometrový úsek. „Je to tvoje první jízda v takovém autě?“ ptá se mě mezitím Hänninen anglicky a já, po letech strávených v anglicky mluvících zemí odpovím netradičně a stroze „Yes“. „Tak si to užij,“ říká sympaticky a to už máme před sebou dva z téměř třiceti dobrovolníků, kteří dohlížejí na bezpečnost uzavřené tratě. Ti nám ukazují palec nahoru, Škodovka zpomaluje a několikaminutový, doslova dechberoucí, zážitek odstartuje Juho větou „So let´s go!“ (Tak jdeme na to!).

A je to tady. Rychlostní stupně skáčou nahoru jak deficit našeho rozpočtu a já mám pocit, že mě sedačka úplně pohltila. Tělo drží na doraz zapnuté pásy, ale hlava mi po prvních metrech lítá pěkně ze strany na stranu. Soustředěný Juho bleskurychle řadí, nohy na pedálech mu kmitají jako při tanci a já jen nevěřícně koukám, co tohle auto, ve spojení s profesionálním řidičem, dovede. První polovina úseku je téměř celá do kopce, občas doplněná o žaludek zvedající horizonty, silnice je tak úzká, že mám pocit, že každá následující zatáčka je naše konečná. Naštěstí není a já si po chvíli začínám jízdu naplno užívat. Brigádníci v oranžových vestách se mění v pouhé šmouhya a cesta se mi promítá jak zrychlený film. Sotva se před námi objeví alespoň kratší rovný úsek, na velkém displeji uprostřed kokpitu svítí velká červená pětka, ovšem za chvíli už se žhaví brzdy, abychom se vešli do jedné z mnoha těžkých zatáček. Jízda v takovém voze je doslova masáží, tvrdý podvozek dá pořádně zabrat, především zádům.

Blížíme se do poloviny trati. Z lesa se dostáváme na relativně otevřený vrchol kopce, kde přihlížející diváci sledují, jak se Hänninen za pomoci ruční brzdy otáčí ve smyku o 360 stupňů, a míříme po stejné cestě zpět. V této chvíli mám dojem, že jsem poprvé mrkl, pocit, že mi srdce nebije, stále trvá. Juho se mě nezapomene zeptat, jak mi je, a já nadšeně odpovídám „Úžasně!“. Cesta dolů není již tak agresivní, o to však občas rychlejší, což při následném brždění pociťují především moje třísla, do kterých se zařezávají bezpečnostní pásy. V prudších zatáčkách nebo krátkých stoupácích vůbec netuším, kde vyjedeme. Přede mnou se během zlomku okamžiku otevře krásná valašská krajina, cesta nikde, ale škodovka drží na cestě jak přibitá a Hänninen chyby nedělá. Jsme na konci a s příjezdem zpátky do Lhoty ze mě vyvěrá tolik adrenalinu jako nikdy v životě předtím. Tentokrát ukazuji já palec nahoru a nedá mi se nezeptat, jaká že byla maximální rychlost. „Sto třicet, vlastně sto čtyřicet,“ odpoví tovární jezdec Škody Motorsport a já jen žasnu. Po příjezdu do depa se nenaplňují mé černé obavy, že nebudu moci vylézt z auta. Ještě předtím si však podám rukou a rozloučím se s finským sympaťákem a po zdolání kovového ochranného rámu stojím opět na svých.

Na památku mi tým daruje protihořlavou kuklu, ale především, jak stojí ve známé reklamě na platební karty, zážitek k nezaplacení.