Pamětník řady olympiád, devadesátiletý Radko Linhart vzpomíná na dlouholeté přátelství s legendárním skokanem Jiřím Raškou

Poslední rozloučení se sportovním velikánem je naplánováno na nadcházející pátek a sobotu. Nebude při něm chybět člověk, kterého s Jiřím Raškou pojí letité pevné přátelství.

Pamětník mnoha olympiád Radko Linhart z Dolní Bečvy se se slavným sportovcem znal a setkával déle než půl století. „Naše přátelství je nejméně pětapadesát let staré,“ počítá Radko Linhart.

Stůl i gauč v obývacím pokoji jeho domu v Dolní Bečvě pokrývají desítky společných fotografií. Za každou se skrývá jedno setkání, společný zážitek či veselá historka. „Díky Jirkovi se u nás na Dolní Bečvě konala soustředění našeho národního týmu v letech 1967 až 1969. My jsme jim poskytli k tréninku náš stadion. Možná jsme tím i mírně přispěli k Jirkovu vítězství v Grenoblu,“ vzpomíná jeden z největších úspěchů olympionika Radko Linhart.

Možná to byly právě Zimní olympijské hry v Grenoblu v roce 1968, které dnes devadesátiletého Radko Linharta a Jiřího Rašku spojily pevným přátelstvím. „Pamatuji si, že jsme v Grenoblu stáli v osmičlenném hloučku na oblouku a čekali na druhý Jirkův skok. Po prvním kole vedl. Jako rozhodčí lyžování jsme věděli, že jestli se mu druhý skok povede, bude určitě zlatý,“ vzpomíná Radko Linhart.

Jiřímu Raškovi se tehdy druhý skok vydařil a z olympiády přivezl domů zlato. „Jak doskočil, vyběhli jsme z té osmičlenné skupiny s Daliborem Motejlkem a sprintovali jsme za ním do protisvahu. Policisté i veškerá pořadatelská služba mohli pískat, kolik chtěli. Nás by v tu chvíli nezastavil ani varovný výstřel. Byli jsme tak jeho úplně první gratulanti,“ vypráví pamětník.

Vracíme se k setkáním, která se odehrávala v Dolní Bečvě. Přítomnost Jiřího Rašky a dalších členů národního týmu přímo vybízela k nejrůznějším besedám se sportovní mládeží a dalšími obyvateli podbeskydské vesnice. „Jirka sám rád na Dolní Bečvu vzpomínal, na fotbálky na hřišti. Z těch dob existují i fotografie,“ připomíná Radko Linhart.

Na srdci mu ale leží důležitější sdělení, na které se podle něj nesmí v žádném případě zapomenout. „Ještě v žádných novinách jsem se to totiž nedočetl. Jirka Raška nebyl jen zlatým olympijským vítězem a českým lyžařem století, byl také zlatým a neuvěřitelně skromným člověkem se zlatým srdcem. Nedovedl ublížit. Jeho přátelství, to bylo skutečné štěstí pro každého, kdo se s ním setkal,“ je přesvědčený Radko Linhart.

Sám takové štěstí měl. Ani Radko Linhart ani Jiří Raška nikdy nezapomněli na narozeniny svého kamaráda a vždy si přišli popřát vše nejlepší. „Už od mých padesátin chodil on ke mně a já k němu. Já jsem je slavil vždy doma a on buď u sebe, nebo v areálu lyžařských můstků,“ říká Linhart.

Přidává také veselou příhodu. „Když jsem měl pětaosmdesát, tak mi zahráli na Pekařské sobotě v rožnovském skanzenu sólo. Pořadatelé vyhlásili: Radku, máme pro tebe i tanečnici,“ vypráví s tím, že jeho taneční partnerkou nebyl nikdo jiný než další česká sportovní legenda Dana Zátopková.

„Já jsem hned letěl za Jirkou Raškou a říkám mu, prosím tě, ty mě musíš zachránit. Vždyť já chodím o čaganu, já to neutančím. Přijď mě za chvilku vystřídat. Jirka, ten lump, tam ale stál, smál se jak Filip na jelito a nechal mě v tom smažit až do konce,“ vzpomíná s úsměvem Linhart. „Když jsem mu potom šel domlouvat, tak mi se smíchem řekl, v sólu já za tebou přece nemůžu jít. Sólo je sólo.“