Kořeny pytláctví v našich zemích je však třeba hledat v daleko hlubší historii – ve středověku.

„Už v desátém století panovník Boleslav určil, že právo lovu bude takzvaný panovnický regál, tedy výsada či právo. Později se tato výsada přenesla na další privilegované vrstvy, tedy šlechtu nebo církev,“ potvrzuje historik Muzea regionu Valašsko Pavel Mašláň.

Znamenalo to, že většina prostých obyvatel zůstala z lovu vyloučena. A platila pro ně přísná omezení. Lovu se mohli účastnit pouze jako takzvaný lovecký personál. Většinou už pak tato funkce byla dědičná. „Jako povinnost v rámci roboty se lidé účastnili také honů. Nemohli však lovit, byli zde pouze jako honci,“ doplňuje Mašláň.

Právo lovu si šlechtici potažmo panovník silně střežili. Nešlo jen o to, že by poddaní mohli způsobit lovem jisté finanční škody, důvod byl především takový, že právo lovu šlechtice odlišovalo – ukazovalo jejich vyšší společenský status.

Stará pravda ale říká, ze zakázané ovoce nejvíc chutná. Lovit „na panském“ proto poddané pochopitelně svádělo. Často byl důvod velmi jednoduchý – hlad – Valašsko byl chudý kraj. „Někdy se však zprvu příležitostném pytlákovi lov zalíbil a pytlačil potom pravidelně. Zvěř se navíc dala dobře prodat třeba do hostinců a tím přilepšit rodinnému rozpočtu. „Někteří lovili také pro trofeje či z lovecké vášně. Navíc nelegálně lovit a nenechat se přitom chytit v sobě skýtalo i jisté dobrodružství,“ říká Pavel Mašláň.

Na Valašsku byly navíc podmínky pro pytlačení takřka ideální – zalesněné kopce, zvěře relativně dostatek, rozptýlené osídlení a samoty. Nebylo těžké vytratit se v noci potají z chalupy a vydat se na čekanou.

LIDÉ DRŽELI PŘI SOBĚ

Dopadnout takového lovce bylo pro myslivce velmi nesnadné. Navíc na vesnicích bylo pytláctví tolerováno i podporováno. Většinou se vědělo, kdo pytlačí. Lidé ale drželi při sobě. „Příkladem může být případ z Dolní Bečvy ve čtyřicátých letech minulého století, kdy hajný narazil na pytláky a pronásledoval je až do vesnice. Tam se však do něj pustili místní,“ připomíná historik Pavel Mašláň jeden z případů, který se objevil i v dobovém tisku.

Stále však platilo, že pytláctví je činnost nelegální, zakázaná a trestaná. První zákony, o nichž existují doklady, vznikly na začátku 16. století. V Čechách to bylo Vladislavské zřízení zemské (za vlády Vladislava II. Jagelonského). Tyto zákony braly pytláctví jako krádež a trest se odvíjel od škody způsobené dotyčnému majiteli panství. Na Moravě začalo v podobném duchu roku 1518 platit zřízení Brněnského sněmu.

Tresty zprvu nebyly nikterak drakonické, většinou šlo o pokuty. Později také pobyt v žaláři, nucené práce a za císaře Karla VI. mohli dopadení pytláci také skončit s vypáleným cejchem v podobě písmene W znamenajícím Wilddieb, tedy pytlák.

POPRAVEN VE ZVÍŘECÍCH KŮŽÍCH

Výjimkou byl případ ze 16. století týkající se pytláka Vaška Jurky, který na panském pytlačil pravidelně a lovil zvěř vysokou i drobnou. Skončil neslavně – oběšen zabalený ve zvířecích kůžích. Jeho tělo bylo pak takto vystaveno pro výstrahu ostatním a nad ním ještě přibity parohy, které měly ukazovat na jeho zločin.

V průběhu času se proměňovaly také zbraně, které pytláci na lovu používali. Častá byla v regionu rozšířená sekera – valaška. Hojně se používaly pasti a oka a také střelné zbraně. Do 19. století kuše, které byly tiché a poměrně přesné. Později také pušky, které zůstaly mezi lidmi například po napoleonských válkách či první světové válce, nebo i doma „na koleně“ vyráběné. Dochovaly se například i pušky ukryté ve vycházkových holích.

Fenomén pytláctví pronikl i do kultury a lidového vyprávění. „Pytláci byli často spjati s různými legendami a pověrami. Spisovatel Čeněk Kramoliš například zachytil pověst o pytlákovi, který byl údajně nezranitelný, protože snědl teplé syrové srnčí srdce od matky s mláďaty a její krví si potřel tělo,“ připomíná historik.

Rok 1848 přinesl důležitou změnu – zrušení poddanství. Změnily se tedy i zákony o myslivosti, poprvé v historii mohli coby myslivci lovit i „obyčejní“ lidé. Ne pro každého ale byla myslivost dostupná a proto nadále fungovalo také pytláctví.

A existuje dodnes. „Není už tak běžné, ale vůbec nevymizelo,“ ujišťuje Jaroslav Šarman, jednatel Okresního mysliveckého spolku Vsetín. Dnešní zákonné vymezení považuje za pytláctví činnost, kdy někdo ilegálně usmrtí a následně si přisvojí zvěř a také ryby. Za pytláctví se navíc považuje také situace, kdy si někdo přisvojí zvěř sraženou na silnici.

KUŠE A LUKY ZAŽÍVAJÍ RENESANCI

Co se výzbroje týče – prošla samozřejmě značným vývojem. Už málo se používají oka či železa, dnešní pytláci mají podle Jaroslava Šarmana mnohdy k dispozici i zbraně s nočním viděním či termovizí. „Moderní záležitostí je znovu také střelba z kuší či luků. A někteří lukostřelci to bohužel zneužívají i k pytláctví. Z loňského roku je například známý případ šípem usmrceného daňka u Držkové v Hostýnských vrších,“ připomíná Šarman.