V roce 1985 se stal dobrovolným strážcem chráněné krajinné oblasti Beskydy. Od té doby bdí nad pořádkem a dodržováním pravidel, vyráží s plnou výbavou, aby dohlížel, uklízel, opravoval, ale také napomínal a v nejhorším případě i pokutoval.

V době koronavirové se zapotil, Pulčín braly stečí tisíce návštěvníků.

Začínající slunečný den ve druhé polovině května mi otevřel v teplákách. Šedivý čiperný chlapík, tipuju šedesátník. Na chvíli se vnořil do své chalupy a vrátil se v plné parádě – oblečený po zálesácku, laděný do zelena.

Na rukávu nášivku „Stráž přírody“ a pod tím znak CHKO Beskydy. Vytasil se „plackou“ se státním znakem a musím říct, že z něj šel respekt.

„Tak můžeme vyrazit,“ prohlásil, zatímco na sebe soukal nezbytný batoh.

V něm nosí všechno důležité.

„Na každou obchůzku, během které urazím průměrně sedm kilometrů a nastoupám i čtyři sta metrů, si beru lékárnu. Ta je moc důležitá, už několikrát pomohla. Dále podle počasí oblečení a pláštěnku. Velký nůž, třeba k zahrabávání ohniště, dalekohled, mobil – kvůli foťáku a poznámkám a metr,“ vyjmenovává. K čemu má strážce metr, mám pochopit zanedlouho…

„No a taky musím mít označení strážce – placku a průkazku a pokutové bloky. Můžu na místě dát až deset tisíc korun. Ve správním řízení je to až sto tisíc. Vloni jsem tu chytl dva motorkáře, kteří rajtovali přímo pod skalama, uprostřed nejcennější části rezervace. Dostali každý dva tisíce. Snad to bude mít výchovný účinek,“ přeje si brzy jednašedesátiletý strážce.

Jedním dechem přidává historky s potížisty.

„Polovina lidí je bez problémů. Pak jsou ti, u kterých dochází k verbálním, ale i fyzickým útokům. S pětasedmdesáti procenty z nich se domluvím. Někteří říkají – promiňte, my se vám omlouváme. A já jim na to říkám – mně se neomlouvejte, ale přírodě. Pak jsou tak patnáct procent tiší rebelové. Bublají, ale poslechnou. Pět procent jsou hlasití rebelové, kteří ale nakonec také poslechnou. A zbytek jsou aktivní a fyzičtí agresoři. Kdysi na mě jeden najížděl motorkou,“ vzpomíná.

V takových případech vždycky volá policii, se kterou je v součinnosti.

„Volám ji vždycky při aktivním odporu. Stráž přírody má dokonce právo zadržet podezřelého z trestného činu a doručit ho na policii. A dle zákona je povinný povinen poslechnout,“ cituje strážce, ale dodává, že většinou řeší problém udělením pokuty.

Spousta lidí vůbec neví, jak se chovat v chráněné krajinné oblasti, a že existuje také něco víc chráněného – Národní přírodní rezervace.

„Je to nejvýznačnější kategorie ochrany území. Naše rezervace Pulčín – Hradisko má dvaasedmdesát hektarů. Můžete se tu projít, ovšem jen po vyznačených stezkách, zastavit se a vnímat krásy přírody. To je všechno,“ vysvětluje a neodtrhne oči od dalekohledu.

„Vidíte, tam někdo sedí na skále v místě, kde nemá co dělat.“

Už zmiňované vjíždění vozidel, v poslední době hlavně čtyřkolek a motorek, je jen jedním z novodobých fenoménů.

„Nepochopitelné je rozdělávání ohňů, které je v rezervaci úplně zakázané a v CHKO povolené jen ve vyznačeném tábořišti. Kladení ohnišť tu řeším dost často. Přijede parta, udělá si oheň, oláme mladé boučky nebo jinou vegetaci aby měli palice na špekáčky, a zvesela opékají. Jsou to naprostí ignoranti, kteří si myslí, že příroda jim patří,“ zlobí se ochránce a kroutí hlavou také nad nepořádkem, který tu návštěvníci zanechají.

Když si vezme velký pytel a kleště, nemá problém ho za dvě hodiny zhusta naplnit.

„Sbírám pet láhve, obaly od tatranek či plechovky. A co mě naprosto dožírá je poslední dobou obrovský nárůst použitých kapesníků. Ale i vlhčených ubrousků, které se rozkládají desítky let. Používají je ne jen na smrkání. Oni se utřou, zahodí to a myslí si, že se to za chvíli rozloží. Uvědomme si, že v době koronaviru se na Pulčinách prudce zvedla návštěvnost, odhaduju o dvě stě procent. Vždyť tu denně projde až dva tisíce lidí! Proč dokážou tahat do skal dvě kila vážící petku s vodou a zpátky už neunesou prázdnou, mající pár desítek gramů? Lidi jdou do přírody s tím, že ji použijí. Bylo by zajímavé, kdyby jim to někdo nosil na jejich zahradu. Platí pravidlo: co do hor donesu, to si také odnesu,“ připomíná.

Zasní se a vzpomíná na první velký úklid pod skalami.

„To jsem měl devatenáct, bylo to v roce 1978. Vytahali jsme odsud hromady plechovek, rozložené kamna, gauč nebo velkou pneumatiku od traktoru. Uklízíme dodnes. A stále uklízí také spousta obyčejných návštěvníků, o kterých vůbec nevíte. Mají rádi přírodu, posbírají odpadky a není o nich ani slyšet. Desítky let se tu schází party kamarádů, kteří rok co rok jezdí na podzimní úklid skal. Takových lidí si ceníme, bez nich by to nešlo,“ nešetří chválou.

Na veřejném tábořišti u skal je živo už v pátek dopoledne. Objevuju tu obrovský kontejner, speciálně upravený proti nechtěné návštěvě medvěda. Jinak jsem v celé rezervaci ani okolí nenašel jediný koš. Zcela logicky.

„Lidi nám říkají, ať je sem dáme, ale je to nesmysl. Kdo je nainstaluje, musí se o ně také starat. Navíc by se roztočil další koloběh, systém svozů, případně bychom museli odnášet odpadky na zádech,“ vysvětluje mi strážce, zatímco se blížíme k samotné rezervaci u skal.

„Víte, jak poznáte hranice rezervace?“ ptá se a já popravdě přiznávám, že znám jen ceduli se státním znakem u vstupu. „Na stromě jsou dva červené pruhy, jeden celý, jeden buď čtvrtkruh, nebo půlkruh. Ten označuje, kudy vede hranice. Z jedné značky by mělo být vidět na druhou,“ poučuje mě a já vím, že za touto hranicí se musím chovat s obzvláštní úctou k přírodě.

A jde také o bezpečí.

„Skály mají za dvacet let dva smrtelné zářezy a několik těžkých zranění. Lidi je podceňují, volí špatné oblečení, obuv. Šlapou, kam nemají, nevidí přes borůvky konec skalního převisu. Když je napomenu nebo upozorním, často mi suverénně říkají – však já jsem byl v Alpách. A pak tu voláme všechny záchranné složky. Přitom záchranné akce jsou tu složité, zraněného snáší na nosítkách šest chlapů,“ říká strážce rezervace.

Základem je zákaz vstupu mimo vyznačené cesty. Cyklisté nesmí jezdit ani po vyznačené stezce, musí kolo vést. Dále platí zákaz táboření a rozdělávání ohně. Zákaz odchytu živočichů a ničení vegetace. I sbírání.

„V rezervaci nesmíte ani sbírat houby, dokonce ani utrhnout si borůvku. Také jsou zakázané jakékoli aktivity, sportovní – například lezení. Měli jsme tu případ down hillových jezdců, kteří si udělali sjezdovou trať přímo v rezervaci. Skončilo to sanitkou pro jednoho z nich a porušením zákona o ochraně přírody a krajiny minimálně ve třech bodech. Zapovězeno je také létání s drony. Jejich zvuk ruší zvířata,“ upozorňuje.

To vše se děje pro uchování zdejší krajiny, živočichů a rostlinných druhů. Že jich tu je, se nestačím divit, když vstoupíme na louky, odkud je krásný výhled na skály.

„Pozor, ať na něj nešlápnete!“ volá ochránce přírody a já se zarážím těsně před asi půl metrovým fialovým „kvítkem“.

Jenže je to vzácná orchidej.

„To je vstavač mužský znamenaný,“ upozorňuje a už tahá z batohu metr.

„Padesát tři! Nádhera, říká vítězoslavně.

„Ale našel jsem i přes šedesát centimetrů. Máme tu další vzácné druhy, prstnatec májový, bradáček vejčitý, vemeník…“ sype ze sebe.

Nachodili jsme spoustu kilometrů a já poznávám další a další krásy přírody Pulčína. Ještě dlouho mi zní v uších slova ochranáře Jaromíra Navrátila, který zasvětil skalám i jejich okolí čtyřiačtyřicet let.

„Skály se mi staly osudem, dělám všechno, aby bylo dobře jim i ostatním. A my se musíme začít chovat. Braňme si přírodu, nebo se příroda začne bránit sama. A zruší nás jako nepotřebný druh,“ říká na rozloučenou.

Jaromír Navrátil, 60 let

- ženatý

- speciální pedagog

- strážce přírody od 2. ledna 1985

- koníčky: příroda, chalupa, turismus, hudba (hra na kytaru)

Národní přírodní rezervace Pulčín – Hradisko

- chráněné území o rozloze 72,73 ha

- vyhlášená v roce 1989

- nachází se v katastru Pulčína, místní části obce Francova Lhota

- jako chráněný přírodní výtvor Pulčínské skály byla část této lokality poprvé vyhlášena v roce 1966

- NPR Pulčín - Hradisko spadá pod působnost Správy CHKO Beskydy.