O veterány se zajímá prakticky po celý svůj život. „První staré auto jsem si koupil v době, kdy jsem ještě neměl ani řidičský průkaz. Byla to Praga piková sedmička," prozrazuje Karel Minarčík.

Tehdy se psal rok 1949. „Bez řidičáku jsem jezdil dva roky. Jezdíval jsem z Horní Bečvy do Ostravy, kde jsem dělal na Stavbě mládeže na Nové huti. Je zajímavé, že mě za ty dva roky nikdy nezastavila policie," vzpomíná s úsměvem Meziříčan.

Postupem času mu „prošlo rukama" několik historických vozů. „Věnuji se jim celý život. Všechny jsem ale postupně prodal. Taková auta není kde skladovat či přechovávat," říká Karel Minarčík.

S jedním veteránem se ale přece jen nerozloučil a dodnes s ním navštěvuje nejrůznější srazy a účastní se spanilých jízd historických vozů. Je to Citroën C5 vyrobený v roce 1922. „Citroën až do roku 1920 vyráběl pouze ozubená kola či rychlostní skříně. První typ vozu vyrobili až na podzim 1920. Můj vůz je druhým typem z dílny Citroënu," popisuje Karel Minarčík.

Podle jeho slov existuje na světě již jen sedmnáct exemplářů tohoto modelu. „Já jej mám už asi dvacet let. Byl přivezen pravděpodobně z Belgie. Když jsem jej získal, byl víceméně nepojízdný. Motor jsem ale nechal zrestaurovat, takže nyní jezdí," líčí sběratel.

Na dlouhé jízdy to však po- dle něj rozhodně není. Chybí ventilátor, takže se auto poměrně brzy přehřívá. Navíc tento typ nemá přední brzdy, pouze zadní. „Takže je to spíše na projížďky po rovině, do kopců se nehodí," netají Karel Minarčík.

Sám se už také na dlouhé trasy nevydává. Jen občas na některou z pořádaných historických jízd. „Dnes je to drahý koníček i z pohledu účasti na těchto akcích. Kluby na ně nedostávají dotace, vždy se proto platí startovné," upozorňuje Karel Minarčík.

SOUVISEJÍCÍ Valašskem projely historické vozy