Na parkovišti bistra U Lamy jich má dva tisíce. Pocházejí z valašských, dánských a maďarských plantáží. „Máme tady smrky obyčejné i pichlavé, normandské jedle a černé borovice," popisuje pětašedesátiletá žena a hned vysvětluje, v čem se jednotlivé druhy od sebe liší. „Smrk pichlavý je narozdíl od obyčejného zeleného modrostříbrný. Borovice má dlouhé jehlice, které vyrůstají ve svazcích a normandská jedle má jehličí svrchu tmavě zelené a zespod lesklé, takže vytvářejí stříbřitý dojem," líčí Vsetíňanka.

Za deset let, co stromky prodává, si všimla, že lidé vybírají hlavně podle peněz. „Ti, kterým na penězích nezáleží, si koupí za tisíc korun jedličku. Kdo jich má méně, ale chce si Vánoce ozvláštnit, koupí za pět set až sedm set korun borovici, a ti, co obracejí každou korunu pak zvolí obyčejný smrček. Taky máme stromečky v květináčích. Ty si kupují lidé, kteří mají zahrádku, kam na jaře smrček zasadí," usmívá se důchodkyně.

Kdo by si myslel, že prodejci odcházejí po pracovním dni domů, zmýlil by se. Stromky se totiž musejí v noci ohlídat před zloději. A tak přespávají v karavanu.

Před deseti lety vozila Marta Mrlinová vánoční stromky k prodejnímu místu na vozíku, což bylo namáhavé. A musela je kupujícím svazovat ručně, takže měla dlaně rozpíchane. Nyní se ale stromky navážejí auty a na vše ostatní jsou stroje. Lidé si mohou nechat kmen ofrézovat do jedné ze čtyř velikostí, aby jim doma pasoval do stojanu. A samozřejmostí je zabalit stromek do síťky, aby se dobře nesl nebo převážel.

Na vánoční prodej stromků se pokaždé čilá Vsetíňanka těší. Když na podzim zavře stánek se zmrzlinou, nemá do čeho v panelákovém bytu píchnout. A to jí nebaví. „Taky mám ráda, když si můžu povídat s lidmi. A že je mráz? To mi nevadí. Občas se mě někdo zeptá, jak se zahřívám, a já odpovím, že nijak. Rum mi nechutná a čaj nepiju, abych si nemusela často odskakovat. A pobyt venku mi svědčí. Od té doby, co před vánoci prodávám stromečky, jsem nebyla ani jednou nemocná," pokyvuje hlavou pětašedesátiletá Marta Mrlinová.