Jednou z nich je také Marcela Adámková ze Vsetína. Obyvatelé města ji mohou vídat v modré uniformě a s pošťáckou kabelou v ulicích či u dveří svých bytů už dvě desítky let.

Ke své práci se přitom, jak sama říká, dostala v podstatě náhodou. „Po gymnáziu jsem nastoupila na poštu jako administrátorka, střídala jsem kolegy, kteří byli na dovolené,“ vzpomíná na své začátky devětatřicetiletá Marcela Adámková, jejíž maminka byla shodou okolností také poštovní doručovatelka.

Pracovní povinnosti poté musela načas odložit – vystřídaly je povinnosti mateřské. „Po mateřské jsem chtěla nastoupit za přepážku, ale zrovna nebylo volné místo. Nabídli mi proto přechodně práci doručovatelky. Ta práce se mi zalíbila a už jsem u ní zůstala,“ líčí rodačka ze Vsetína.

Její pracovní den začíná o půl šesté ráno. Prvním úkolem je třídění veškeré pošty, která se od předešlého dne v budově pošty nashromáždila. Dopisy přitom projdou několika rukama. „Na stole mám vždycky dvacet hromádek rozdělených podle jednotlivých okrsků. Roztřídění trvá, proto také chodím do práce poměrně brzo, aby se vše stihlo,“ vysvětluje Marcela Adámková.

Do terénu vyráží nejpozději kolem deváté hodiny ráno. Na starosti má vsetínské Dolní náměstí a podstatnou část Trávníků. „Jenom na náměstí je téměř sto padesát firem. Do těch musím jít nejdříve, protože firmy čekají na poštu hned ráno,“ zdůrazňuje. Většina z nich přitom nemá poštovní schránku přímo na ulici, proto se s každým dopisem musí přímo do kanceláří společností.

Služba poštovního doručovatele se neohlíží na počasí. Lidé a firmy čekají na svou korespondenci a neptají se, jestli bylo pěkně, horko, mráz nebo jestli celý den propršel. Marcela Adámková říká, že pošťák je na rozmary počasí zvyklí. „Ideální počasí je takové, když neprší a ani nesvítí slunce,“ zamýšlí se doručovatelka.

Bez čeho se však podle ní žádný listonoš rozhodně neobejde, jsou kvalitní a pohodlné boty. „Obuv si zásadně vždycky vybírám kvalitní, na té se nedá ušetřit,“ přikyvuje pošťačka. Není se čemu divit, když stráví chůzí od domu k domu a běháním po schodištích drtivou většinu pracovní doby.

„Nikdy jsem to přesně nepočítala, ale troufnu si odhadnout, že v mém rajonu nachodím denně kolem osmi kilometrů. A to nepočítám ty schody,“ zamýšlí se sympatická Vsetíňačka. Práce to rozhodně není jednoduchá, vezmeme-li v úvahu, že v nesilnějších dnech, třeba v pondělí, roznese po svém rajonu zhruba pětatřicet kilogramů korespondence a zásilek.

Stejně jako každé jiné povolání i práce poštovního doručovatele vyžaduje určité předpoklady. „Nejdůležitější je umět jednat a vycházet s lidmi. Jsme s nimi totiž pořád. Lidé očekávají, že přijdu s dopisy a že se budu usmívat. Mně to ale problémy nečiní. Tato práce mě baví,“ říká Marcela Adámková.

Občas se stává, že ji lidé, zejména ti starší, zvou na čaj, kávu či bábovku. Chtějí si popovídat. „Bohužel v dnešní uspěchané době už na to není příliš čas. Zatímco jsou profese, kde když se zapovídáte, vaše pracovní doba běží dál, já když se někde zdržím, moje práce stojí,“ vysvětluje listonoška.

Občas není nouze ani o kuriózní momenty. „Už několikrát se mi například stalo, že mi muži přišli otevřít jenom ve slipech nebo i docela nazí. Asi jsou tak doma zvyklí chodit,“ vzpomíná na některé úsměvné chvilky Marcela Adámková. Druhým dechem ale dodává, že za svou kariéru prozatím nemusela řešit vyloženě nepříjemné nebo nebezpečné situace. „S lidmi mám doposud jenom dobré zkušenosti,“ přikyvuje.

O budoucnost své profese se stále usměvavá listonoška Marcela prozatím neobává. Nemá strach, že listovní korespondenci převálcují e-maily či SMS zprávy. „To si každý myslí, ale není to tak. Je sice pravdou, že osobních dopisů ubývá právě díky elektronické poště. Na druhou stranu přibylo nejrůznějších bank a tedy výpisů z účtů, výpisů z mobilních telefonů, různé splátky půjček, spoření a podobně. Narůstá také počet doručovaných katalogů, ze kterých si zejména ženy objednávají zboží,“ vyjmenovává pošťačka.