„Můžeme tam dát stovku,“ zeptali se sedmiletý Vladimír Strnadel a jeho o rok starší kamarád Daniel Janík z Martinic u Holešova. „Zkuste to,“ odpověděl jim lektor. Kluci hbitě zadali patřičný pokyn přes počítač, robota odpojili a dychtivě položili na zem. Stroj se skutečně pohyboval o poznání rychleji.

Ještě předtím ho naučili jezdit vpřed, couvat, vyhýbat se překážkám, svítit a kolébavou jízdou sledovat vyznačený ovál. „To se mi líbilo nejvíce. Vydával při tom zvuk připomínající kačenu,“ směje se Vladimír, zatímco o rok staršího Josefa Zímu udivovaly schopnosti malého stroje. „Překvapilo mě, že umí rozeznat vzdálenost a jezdit po čarách,“ říká třináctiletý chlapec z Frenštátu pod Radhoštěm.

Příležitost proniknout do světa robotů využilo deset dětí. Kdo by čekal, že programování bude výlučně klukovskou zábavou, mýlil by se. „Bylo to středně těžké, ale robot splnil všechny úkoly, které jsem mu dala,“ pochlubila se dvanáctiletá dívka Ema. S programováním občas vypomohli také rodiče.

„Děti to obohatilo, jsou spokojené. Super využité dvě hodiny dnešního dne,“ hodnotí Vladimír Strnadel starší, jenž klukům v okamžicích váhání a nejistoty ochotně radil.

Společným úsilím se všem podařilo dosáhnout vytčeného cíle. „Roboti jsou připraveni na vesmírnou misi. Minimálně do té míry, aby na vzdálené planetě nenarazili do stromu nebo pravděpodobněji do nějakého kamene,“ usmívá se lektor Tomáš Pečiva.