Příběhy pamětníků vyrážely školákům dech

Mezi pamětníky, jejichž příběhy se podařilo zdokumentovat, patří Blanka Andělová, která vzpomínala na svého otce a jeho působení v odboji, Eva Žárská, která vyprávěla o svém dětství a zásazích komunistů do školství, Bohumil Zhof, jehož věznili a mučili příslušníci STB v roce 1948, Věra Halová, která vzpomíná na okupaci Československa v roce 1968 a Petr Zezulka, jenž přiblížil dětem, jak fungovaly hudební kapely za minulého režimu. Nejstaršímu pamětníkovi v době vyprávění bylo 92 let a nejmladšímu 57 let.

Na tří až pětičlenné skupinky žáků základních škol čekal úkol, který mnozí řešili poprvé. Na všechny zapůsobily především silné a emotivní příběhy pamětníků. „Je to strašné, vůbec si nedovedu představit, že bych v tom žila. Nakonec je ale možná dobře, že se takové věci stávaly. Aby si lidi uvědomovali, že se to už nesmí opakovat,“ svěřily se Deníku žákyně sedmé a osmé třídy Monika, Lucie a Martina ze základní školy v Luhu.

Svoji prezentaci nazvaly Ve stínu komunismu a zaměřily se na příběh Evy Žárské, jejíž třídu chtěli komunisté zbavit oblíbeného učitele. Sedmi žákům, kteří se za učitele postavili, hrozil vyhazov ze školy.

Motorová jednotka 844 RegioShark.na trati Valašské Meziříčí - Rožnov pod Radhoštěm

Strojvůdce se na lokální trati nenudí. Lidé mu skáčou přes koleje jako zvěř

Valašsko

Veronika, David a Petr z ohradské základní školy si ke zpracování vybrali vzpomínky Blanky Andělové. V příběhu Můj táta bojovník se zaměřili na hrdinný boj s okupanty. „S paní Andělovou jsme si povídali u ní doma aspoň tři hodiny. Bylo to moc zajímavé, poučné a mnohdy neuvěřitelné,“ shodli se.

Příběh Blanky Andělové, která byla podle nich celý život rebelka, zpracovávali asi čtyři měsíce. „Točili jsme rozhovor, sepisovali životopis a další věci. Samotná prezentace nám zabrala asi tři hodiny. Měli jsme moc materiálu, který jsme museli sestříhat. Mám v plánu za ní brzo zajít a dozvědět se další věci, třeba jak to bylo nad naší školou, kde stávaly sklárny. Paní Andělová má spoustu dokumentů a materiálů,“ prozradil Petr Pagáč.

V soutěži šlo především o zpracování prezentace a jejím představení v Mramorovém sále vsetínského zámku. To se nejvíce líbilo tříčlenné porotě od žáků základní školy v Rokytnici.

Za pětičlenný tým přiblížily kolektivní práci Lucie a Olivie. „Rozhovor, který jsme s bývalou paní ředitelkou liptálské školy Věrou Halovou dělali u ní doma, trval čtyři hodiny. Její příběh není tak záživný, ale ona ho strašně skvěle a záživně vypráví. Jak popsala tu atmosféru, kdy jste si v době okupace nemohli ani kalhoty koupit, to je neuvěřitelné,“ prozradila Lucie Martišková.

S tvorbou rozhovoru se žáci setkali poprvé, s prezentací už mají zkušenosti například z Prezentiády (soutěž v prezentačních dovednostech – pozn. redakce). „Naše paní učitelka Jana Machovská je perfekcionalistka a hodně nás tlačí k dodržování detailů. Takže víme, že při prezentaci je důležitý výraz, postoj, musíme si dávat pozor na mluvu, artikulaci a důležité je také jak vypadáme, čili řešili jsme i vhodné oblečení,“ popisuje Olivie Morvay.

Nádraží ve Valašském Meziříčí v únoru 2020

Významný krajský železniční uzel čeká přestavba. V Meziříčí vyroste nové nádraží

Valašsko

Ta byla také autorkou básně s názvem 1968, kterou v zaplněném mramorovém sále zarecitovala. Do své prezentace přidali žáci také vlastní kresby a animace.

Snad proto se příběh podaný žáky rokytnické školy ocenila odborná porota, ve které zasedli za historiky Pavel Mašláň ze vsetínského muzea, Michal Burda z Deníku coby zástupce novinářů a za školství děkan Fakulty společenských studií ve Vsetíně Karel Kostka.

Hodnocení nebylo podle něj snadné. „Bylo to těžké a rozhodovalo pár bodíků. Hodnotili jsme spoustu kritérií. Zaujaly mě všechny příběhy, ale šlo o jejich podání,“ řekl pedagog.

Samotná soutěž je podle něj potvrzením toho, že člověk dnes může říkat cokoli, aniž by mu za to hrozil trest. „Chci moc poděkovat všem žákům, učitelům a školám, kteří se do tak krásné soutěže zapojili. Na posledním místě – ale to jen proto, abychom si to zapamatovali – jsem si nechal poděkování pamětníkům, kteří byli ochotní vyprávět své životní příběhy,“ dodal.

Na samotný závěr použil slova Blanky Andělové. „Abychom byli šťastní, musíme mít respekt sami k sobě, ale hlavně respekt k druhým. Tohle když nám zůstane, bude se nám žít líp,“ uzavřel Karel Kostka.