„My už jsme v té době bydleli na Valašsku, ale v den natáčení jsme k rodičům do Křenovic u Kojetína, do mého rodného domu přijeli,“ vzpomíná.

Filmaři si hospodu vymalovali hanáckými vzory a upravili tak, aby jim k jejich účelu vyhovovala. Filmování se zúčastnily soubory v hanáckých krojích, točilo se například, jak se pečou hanácké koláčky a „bochte“, tancovalo se a zpívalo. Natáčelo se celý den a budova byla obležená davy lidí, hlavně děvčaty.

„Manžel byl tehdy po operaci nohy a chodil o berlích. Když ho pan Gott uviděl, okamžitě se odpojil od skupinky lidí, se kterými hovořil a přes celý dvorek šel k němu. Zajímal se o to, co se mu stalo, jestli nepotřebuje pomoci, projevoval velikou účast. Byl velmi citlivý,“ doplňuje vzpomínky manželka Františka Paráka Marie.

V rodině Paráků panovaly dohady, který zpěvák se komu víc líbí, zda Waldemar Matuška, či Karel Gott.

„Moje stařenka velmi zbožňovala Karla Gotta. Když byla ta příležitost, chtěla mít společnou fotku zpěváka se svým pravnoučkem. Tak jsme pana Gotta požádali a on ochotně souhlasil a ještě stařenku nechal pozdravovat. Byl velmi milý a nepovyšoval se. Od té doby máme fotku našeho tehdy čtyřletého syna Patrika s Karlem Gottem,“ pyšní se rodiče Parákovi.

Podle paní Marie byl manžel v mládí Karlovi Gottovi hodně podobný.

„Tedy až na to, že František neumí vůbec zpívat,“ usmívá se.

„V den filmování měli i stejný vzor košile. Jenže pan Gott ji měl jen na natáčení, manžel ji nosil ještě hodně dlouho,“ dodává.

„Ten film jsme nikdy neviděli. Ale známí, co byli v Německu, říkali, že poznali nejen naši hospodu,“ uzavírá Marie Paráková.