Je pravda, že v dnešní době nahrazují užitkovou keramiku výrobky z „modernějších" materiálů. Hrnčířství ale zůstalo oblíbeným uměleckým řemeslem. A šikovní hrnčíři jsou vždycky středem pozornosti na nejrůznějších jarmarcích a setkáních řemeslníků.

Také mně se práce na hrnčířském kruhu vždycky líbila. Možnost vyzkoušet si ji vlastníma rukama se mi naskýtá ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde se mne ujímá vynikající keramička a také grafička a ilustrátorka Ludmila Vašková.

Dohodneme se na tom, že jako začátečník, jehož zkušenosti s točením na kruhu a zpracováním hrnčířské hlíny se rovnají nule, se pokusím vyrobit jednoduchou misku.

Hrnčířský kruh a nezbytné pomůcky jsou umístěné v rozměrném stanu, do kterého se nemilosrdně opírá slunce. Uvnitř je horko a příšeří. „Je to jako za starých časů. Dříve lidé také neměli v dílnách příliš světla," usmívá se má dnešní lektorka Ludmila Vašková.

Fasuji zástěru. Železitá hlína, se kterou budeme pracovat, totiž prý na oděvu velmi dobře drží a nedá se úplně vyprat. Že se ušpiním, s tím jsem ale při práci s hlínou počítal.

Krok první: příprava hlíny. „Hlínu, kterou kupuji, vždy vkládám mezi vlhké hadry, aby zvláčněla," popisuje keramička, zatímco mi přidělí rudohnědou hroudu mazlavého materiálu. Mám ji hníst jako těsto. Tak hnětu. Tlakem obou dlaní dostává hlína tvar nápadně připomínající zvířecí hlavu. „Říká se tomu buvol. Právě proto, jaké zvíře připomíná," dostává se mi vysvětlení.

Z připravené hlíny oddělujeme menší polovinu základ pro mou budoucí první misku. Z hroudy je ještě potřeba důkladným zpracováním dostat pryč všechen vzduch. Pak ji mohu umístit do středu hrnčířského kruhu. „Pokud jde o točení na kruhu, i lidé, kteří to studují na uměleckoprůmyslových školách, říkají, že jim mnohdy čtyři roky na dokonalé zvládnutí techniky nestačí," uklidňuje moje obavy z premiéry Vašková.

Kruh je elektrický, pod pravou nohou plyn, kterým se přidávají otáčky, pod levou brzda. Roztáčím jej a s pomocí Ludmily Vaškové umisťuji připravenou hlínu pevně do jeho středu.

Přitom se snažím pochytat všechny cenné rady: kruh se nesmí přestat točit, je potřeba stále přidávat vodu, důležité je najít koordinaci tedy vyvážit otáčky kruhu s prací rukou. „Rozhodně by se kruh neměl točit rychleji, než jak jsou ruce schopné zvládnout tvarování hlíny," upozorňuje mne paní Vašková.

Bochánek hlíny na roztočeném kruhu zatím jen málo připomíná výrobek, ke kterému směřujeme. „Tomuto s dětmi říkáme pudink. Teď musíme vyrobit takzvanou kachlici," dozvídám se. Znamená to, že je potřeba prsty proniknout do roztočené hroudy, vytvořit dno a potom pomalu vytahovat hlínu do stran. Cílem je získat ode dna až k okrajům stejně široké stěny.

Ludmila Vašková mi jednotlivé kroky maluje na papír. Mezitím poznávám, co se stane, když nedodržím jednu z dříve daných rad. Kruh se točí rychleji, než stíhám tvarovat hlínu a materiál se začíná stáčet do nepravidelné vrtule. Naštěstí rychlý zákrok keramičky zajistí, že dosavadní práce nepřijde vniveč.

Po chvíli už prsty získávají jakous takous jistotu a můžu si dovolit misku nahoře mírně rozšířit. Kupodivu má celkem pravidelný tvar. Teď můžu savou houbičkou opatrně odstranit přebytečnou vodu. „Máte výborný výsledek," chválí mou prvotinu Ludmila Vašková.

Samozřejmě to má své mouchy, ale já jsem se svou hrnčířskou premiérou spokojený. Zbývá jen nechat hlínu pořádně vyschnout, ozdobit a vypálit, případně potom glazurovat. To už si ale nechám zase na jindy.

Věřím, že na opakování opravdu dojde. V jednom totiž musím s paní Vaškovou rozhodně souhlasit: práce na kruhu je až nebezpečně lákavá a zajímavá.