Komedii o podvodníčkovi, který pobírá sociální dávky za fiktivní nájemníky, ale situace se mu nečekaně vymkne z rukou, si užívali diváci, herci i poněkud napjatá režisérka Dagmar Kladošová. Od té doby uplynuly tři měsíce, a proto úvodní otázka pro první dámu souboru se přímo nabízela:

Jak diváci přijali vaši novou hru?
Podle ohlasů, které se ke mně dostaly, velice kladně. Odcházejí spokojení a usměvaví. Mnozí se ke mně nadšeně hlásí a říkají, že se jim vystoupení moc líbilo. Lidé v Hrachovci navíc naše herce osobně znají. Pro jednoho z nich, Jaroslava Karolu, to byla životní premiéra. Všechny překvapil, i mě. Netušila jsem, jak bravurně zvládne pantomimickou scénu na pohovce. Stejně jako před ním, smekám i před ostatními členy souboru.

Od lednové předpremiéry jste měli několik dalších vystoupení. Zdá se, že je o vás zájem.
Dá se to tak říct. Hrachovecké divadlo není úplně neznámé. Kdykoli hrajeme třeba v Kelči, říkají nám: „Až budete mít něco nového, ozvěte se." Jiné to bylo v Rožnově, kde jsme si nejprve museli udělat jméno. Tamní publikum je velmi náročné. Nechodí prý ani na brněnská profesionální divadla, chce vidět herce z Prahy. Z ochotnických souborů uznává ty důvěrně známé. Přesto nás před třemi lety pozvali, abychom zahráli komedii Charleyho teta. Abychom nehráli „přesilovku" a naplnili sál, udělali jsme velkou propagaci a Rožnovany žádali, aby za námi nejezdili do Hrachovce, ale přišli se podívat u nich doma. Nakonec bylo nabito. Od té doby tam s domlouváním vystoupení nemáme problém.

Proč jste si teď vybrali právě Nájemníky pana Swana?
Byla to trochu náhoda. Hledala jsem komedii pro šest mužů a čtyři ženy, aby si zahráli všichni. Z výběru mi jako jediní vyšli Nájemcíci pana Swana. V první chvíli jsem se lekla. Je to situační a konzervační komedie, místy doslova slovní pingpong. Pak jsem se uklidnila a řekla si: To dáme. A když ne, tak to hrát nebudeme.

Vy jste to zvládli a hrajete.
Chvílemi to byl boj. Kromě delších monologů na začátku a na konci je to vždy pár slov, pauza a zase pár slov. Tohle se doma naučit, aniž by vám někdo „přihrával", to je opravdu síla. Na zkouškách to šlo těžce, protože herci se své role učili často až na jevišti. Přitom každý herec i režisér dobře ví, že kdo nezná text, nemůže hrát tak, aby to vypadalo přirozeně.

Dvě stě padesát hodin zkoušek jste si rozložili na více než rok. Proč na tak dlouho?
Prostě nám to tak dlouho trvalo. Obvykle zkoušíme dvakrát týdně po dvou a půl hodinách. V součtu je to dvacet hodin měsíčně, to není moc. O letních prázdninách a v prosinci nezkoušíme. Navíc zvládnout roli neznamená jen naučit se a odříkat text. Mluvené slovo je třeba skloubit s pocitem a pohybem. V tom spočívá základ herectví. Abyste herci věřil, že před vámi nestojí Pepa, ale pan král, musí se do role položit. Tak to cítím a dělám. Dokud herci neřeknu, že mu věřím, nejsem spokojená.

Do dění na jevišti zasahujete z pozice režisérky. Jak se vám pracuje?
Jestli narážíte na to, že jsem v souboru působila jako herečka, pak i s rolí režisérky jsem spokojená. Miluju ji. Nejtěžší je pro mě vybrat a obsadit hru. Scénář čtu už s tím, že si za postavou představuji určitého člena našeho souboru. Každý herec ale představuje osobnost, kterou režisér musí „napasovat" na divadelní postavu. Opačně to nejde. Toho člověka nezlomím, nemohu jít přes něj. Proto každé divadlo, ať ho hrajeme my nebo třeba Chaos z Valašské Bystřice, bude jiné. A to je na něm krásné.

Jsou Nájemníci pana Swana váš první režisérský počin?
Předtím jsem režírovala Charleyho tetu. Byla jednodušší, jasně daná, s delšími dialogy, které si herci snáze pamatovali. Nájemníci pana Swana jsou spletitá komedie. Dialogy se tam nesou ve stylu „já o voze, ty o koze". I my jsme občas měli chaos v tom, kdo je kdo (smích).
Mnoho diváků si vás pamatuje třeba z titulní role ve hře Kleopatra.
Nevím, proč si mě pamatují zrovna jako Kleopatru. Možná kvůli těm sexy šatům, ve kterých jsem vystupovala (smích). Přitom to není má nejoblíbenější role. Mnohem raději vzpomínám na Roxanu v Cyranovi z Bergeracu. Tu roli jsem milovala, přestože diváci ji mezi ostatními postavami tolik nevnímali.

Neláká vás vrátit se k herectví?
Naprosto ne. Kdyby mě to lákalo, jako režisérka bych sama sebe obsadila do nějaké role. Vždyť hrajících režisérů je mnoho. Mě ale současná práce více naplňuje. A přestože by to do mě hodně lidí neřeklo, před každým vystoupením a vlastně i při něm jsem měla takovou trému, že jsem z toho vůbec nic neměla. Naopak, bylo to pro mě naprosté trauma. Kromě toho herec prožívá hru spíše za sebe, zatímco režisér s každým hercem zvlášť. Kolik postav, tolik různých prožitků. Jsem teď nejšťastnější člověk pod sluncem.

Řekl bych, že režisér s hereckými zkušenostmi to má při přípravě nového představení snazší. Nebo se mýlím?
Herecké zkušenosti se v režisérské práci určitě hodí, i když ty životní jsou podle mě ještě důležitější. Poznala jsem, jak obrovský je to rozdíl, stát na jevišti a pod ním. Co se vám nahoře zdá být úžasné a super, může se zespodu jevit jako divné nebo trapné. Když pak sama vyjdu na jeviště, abych to hercům vysvětlila, uvědomím si, že oni to tak nemusejí cítit. Stačí ale, když jim vysvětlím nebo předvedu, jak si to představuji, a je jim všechno jasné.

Spousta dívek sní právě o dráze herečky nebo modelky. Čím jste chtěla být v dětství vy?
Zdravotní sestrou. Zřejmě proto, že život mi dal do vínku pomoc a charitu. Práci zdravotní sestry mi rozmluvil tatínek, který pro mě byl přirozenou autoritou. Vysvětlil mi, co tohle povolání obnáší a jak je náročné. Sestřičkou jsem se nestala, zato mám blízko k alternativní medicíně, masážím a zdravé výživě.

Vraťme se k vašemu souboru. Kolik má členů?
Kromě deseti herců a režiséra k nám patří dvě nápovědy, kulisák, zvukař a pokladní. Všichni jsme ryzí amatéři. Vedle politika, který naše řady opustil (Jiří Částečka, současný starosta Valašského Meziříčí – poznámka redakce), tady najdete prodavačky, účetní, železničního záchranáře nebo pošťáky.

Máte si co říci také mimo jeviště?
V žádném takovém spolku to není jenom záležitost hraní. Lidé se musejí také vzájemně respektovat a mít k sobě úctu. Tohle se u nás daří dokonale. Dokážeme se bavit i mimo zkoušky, pořádáme různá posezení a vánoční večírek pro sebe i naše rodiny. I když každému je předem jasné, že nebavit se o divadle vydržíme nejvýše dvě hodiny (smích).

Jste samouci, nebo se účastníte hereckých kurzů a workshopů?
Co umíme, to jsme se naučili sami. Delší dobu uvažuji nad tím, že přinejmenším já bych nějaký seminář nebo workshop potřebovala. Třeba abych poznala herecké grify, které nám při zkouškách mohou pomoci. Někdy si celý týden lámu hlavu nad tím, jak něco zahrát, a přitom to může být tak jednoduché. Před osmi lety jsem na hereckém soustředění byla, vedl ho profesionální herec. Z chlapce, který předtím neuměl mluvit, chodit ani stát, za týden udělal herce, kterého bych se nebála obsadit do velké role.

Jezdíte na divadelní přehlídky?
V březnu jsme se poněkolikáté zúčastnili Dnů valašského divadla v Hovězí. I když nesnáším soutěže, protože mezi účinkující vnášejí rivalitu a nervozitu, tuto přehlídku mám ráda. Porota účinkujícím svůj pohled nevnucuje, ale nabízí. Panuje tam laskavá nálada, každé divadlo získá nějaké ocenění. Obecně si myslím, že současná společnost je příliš soutěživá. Namísto abychom spolupracovali, pořád mezi sebou soutěžíme.

Uvažujete nad další hrou?
Z agentury Dilia jsem si nechala poslat čtyři hry. Teď se ještě musím přinutit, abych je přečetla. Nesnáším čtení z počítačového monitoru, ale kdybych si měla vytisknout všechny texty, stálo by mě to majlant. Navíc musím občas přečíst sto stran, než se rozhodnu, jestli daná hra je nebo není pro nás vhodná. Tentokrát si ale myslím, že se do čtení pustím už brzy (smích).

Jaký to bude žánr?
Určitě komedie. Pro nás je největší odměna vidět smějící se lidí, když odcházejí z divadla. Zkuste se projít po městě a všímejte si, kolik lidí se usmívá. Skoro nikdo, protože jsou pohroužení do svých problémů. V divadle na ně alespoň na dvě hodiny zapomenou a smějí se. Když je vidím šťastné, jsem šťastná sama.

Jak moc dopadá současná krize na amatérské divadlo?
Mnoho lidí se mnou možná nebude souhlasit, ale mně se zdá, že vůbec. Dnes u nás působí mnohem více souborů než za komunistů. Tehdy tady bylo pár ochotníků, přestože měli ty nejlepší finanční podmínky. Po revoluci se vyrojila spousta souborů, a navzdory krizi stále hrají. Naopak si myslím, že čím je lidem hůře, tím více k sobě tíhnou, spolčují se a dělají si tak život hezčí.

Bez peněz to ale nejde. Jak to zvládá váš soubor?
Podporuje nás město, ale většinu peněz si musíme vydělat. Každému divákovi, který se na nás přijde podívat, vděčíme za to, že můžeme nastudovat další hru. Kostýmy, kulisy, poplatky agentuře Dilia, všechno je třeba zaplatit. Nájemníci pana Swana přišli odhadem na čtyřicet tisíc korun. A to jsme hodně materiálu a prací dostali zdarma od sponzorů. Ale nestěžujeme si. Letos už jsme si dokázali vydělat na příští hru.

Ochotnické divadlo v Hrachovci má více než stoletou tradici. Zajímáte se o jeho historii?
Sama žiji spíše současností. Na historii máme v souboru Bohuslava Vlčka. Píše něco jako kroniku zdejšího ochotnického divadla, je to jeho velká záliba. Nevím, jak je se svou prací daleko, ale často nám vypráví, co nového zjistil.

Na čem - kromě vystoupení vašeho souboru - jste byla naposledy v divadle?
Moc ráda chodím na ochotníky. Své návštěvy beru jako studijní záležitost, což mě trochu odvádí od toho, abych si představení užívala. Minulý měsíc jsem byla v Zubří na vystoupení místního souboru Divadelní SPONA, který dával tragikomedii s názvem Víc než osud. Moc se mi to líbilo. Ocenila jsem, že součástí představení je zpěv. K tomu bych neměla odvahu. A kdyby ano, musela si přibrat někoho, kdo se zpěvu věnuje. Fascinovalo mě, že se na jevišti vystřídala spousta mladých lidí. Mohlo jich být přes dvacet. Všichni hráli s naprostým nadšením. Přesto ukočírovat takový ansámbl – to tedy klobouk dolů! Také tam mají úžasné publikum, které ocenilo sebemenší úspěch na jevišti. Od začátku podporovalo herce v tom, aby se odvázali a pořádně to rozjeli. Vládla tam krásná, uvolněná atmosféra.

Máte vedle divadla také další záliby? Slyšel jsem, že malujete.
(Smích). Jak jste k tomu přišel?

Od vašich přátel.
Jako si někdo skládá básně do šuplíku, já si do šuplíku maluji. Nejraději ženy. Zkusila jsem namalovat i chlapa, ale dopadlo to špatně. Trochu jsem ho zženštila (smích). Ženy mě fascinují.

Žádnou výstavu jste neměla, ani ji nechystáte?
Maluji jen sama pro sebe. I když moje dcera, která je profesorkou kreslení, by mě opravila a řekla, že nemaluji, ale kreslím. Mám ráda tužku a pastelky, těmi se dají dělat nádherné věci. Teď jsou navíc tak dokonalé, že je téměř nerozeznáte od pastelů nebo akvarelu. Momentálně ale dávám přednost divadlu. Jak se znám, kdybych chtěla malovat, musela bych se zavřít doma a nedělat nic jiného, dokud bych svou práci nedokončila. V takových chvílích nevidím, neslyším, jenom maluji. Úplně stejné je to s divadlem i s čímkoliv dalším. Když se do něčeho pustím, dělám to naplno.

A jiné záliby?
Čtení. Také se ráda učím. Teď právě angličtinu. Předtím jsem si nakoupila a přečetla spoustu knih o zdravé výživě. Ráda objevuji a studuji cokoliv, co mě může obohatit, snad s výjimkou matematiky a fyziky.

Autor: Josef Beneš