O přípravu jídel v jedné z chalup ve Valašské dědině se spolu s „tetičkami“ starala Sabrina Pasičnyková z rožnovského muzea. Ta také Deníku poskytla zajímavé informace.

„Pokrmy se skládaly ze surovin, které se v hospodářství urodily. Skladba se tedy příliš nelišila od běžné stravy v průběhu roku,“ přibližuje osmadvacetiletá muzejní pedagožka. Základem byly brambory a zelí.

„Podstatou hostiny bylo vytvořit dojem hojnosti, proto ti, co si to mohli dovolit, vařili co nejvíce chodů. Většinou až devět. Devítka představovala magické číslo,“ vysvětluje Pasičnyková.

Štědrovečerní hostina se nesla ve svátečním duchu. Ke stolu zasedli všichni, včetně děveček a pacholků.

„To byl jakýsi výraz pospolitosti. Ke stolu zkrátka zasedl každý, kdo hospodářství obýval,“ pokračuje Sabrina. Večeře začala zapálením svíčky, která se dala za okno. „Tím dali najevo, že se už rodina sešla, a tedy v přeneseném slova smyslu už nechce být rušena.“

Štědrovečerní stůl byl svátečně prostřený. Nechyběl na něm bochník chleba a ošatka s úrodou.

„Tím si připomínali a děkovali za všechno, co se přes rok urodilo. Zároveň si tak úrodu chtěli předejít i do příštího roku,“ objasňuje. Před večeří se všichni pomodlili a poté už se přistoupilo k samotnému jídlu.

„Nejprve se jedl oplatek. Ten se mazal buď medem, aby na sebe byli lidé milí čili sladcí, česnekem, aby byli zdraví, nebo šípkovým plodem, aby měli červená líčka,“ prozrazuje Pasičnyková.

Součástí hostiny byly polévky. „Typická byla ščedračka. Do ní dávala hospodyně od všeho trochu, lidé totiž věřili, že co se do polévky dá, to se v příštím roce urodí,“ vysvětluje pracovnice muzea.

V polévce tak kromě luštěnin či kořenové zeleniny byly také sušené švestky nebo jablka. Kromě ščedračky vařily hospodyně také kyselicu nebo hříbjanku.

„Na stole většinou nechyběly ani kaše. A to buď pohanková, nebo Ježíškova krupička. Tu měly rády především děti, byla to klasická krupicová kaše se smetánkou a zakápnutá medem. Nebo se do ní přidával cukr a skořice.“ Ze sladkých jídel byl typický také vdolek čili dnešní frgál.

Každý podle sebe

„Každý vařil podle svých možností, ale dbalo se na to, aby byla jídla bez masa, a tak se dodržel půst. Navíc děti věřily, že když nebudou celý den nic jíst, uvidí večer zlaté prasátko, na Valašsku se také říkalo zlatou kachničku,“ dodává Sabrina.

I kvůli půstu lidé dbali, aby měli v předvečer Štědrého dne vydatnější jídlo.

„Štědrovečerní pokrmy ale většinou nedojídali. Zbytky dali do velké mísy a zanesli buď dobytku, nebo zakopali k ovocným stromům. Tímto gestem dobytku i stromům děkovali za jejich službu a opět si je předcházeli do dalšího roku,“ říká na závěr svého výkladu Sabrina Pasičnyková.