Tak tomu bylo donedávna. Před rokem a půl však přišla policie s nápadem, že vyškolí tým specialistů, kteří se budou obětem trestných činů věnovat. Jedním z nich je i třiapadesátiletý Josef Stodůlka ze Vsetína.

Kriminalistou je šestadvacet let, poslední rok se ale kromě pachatelů věnuje i obětem. Poskytuje prvotní psychologickou pomoc rodičům, kteří pohřešují dítěte, pozůstalým po dopravních nehodách, vraždách i sebevraždách, obětem přepadení, znásilnění.

Jak a proč vlastně vznikl Tým pro posttraumatickou pomoc obětem trestných činů? Chtěla policie naplnit heslo Pomáhat a chránit?

Určitě. V minulosti se policisté při své práci soustředili více na násilníky než na oběti. To bylo špatně. Jistě ale chápete, že po každé tragické události či trestném činu je důležité zajistit stopy, sehnat co nejvíce informací od svědků, pátrat po pachateli. To je hlavní práce policistů. Nicméně to, že nemají čas se obětem násilí věnovat, policisty trápilo. A proto začaly vznikat týmy pro posttraumatickou pomoc obětem. Ten ve Zlínském kraji čítá deset lidí a pracuje od loňského roku.

Jak si mohu vaši práci představit?

Poskytujeme krizovou intervenci. To znamená, že nejdůležitější pro nás je, aby člověk po neštěstí nezůstal sám, bez přítomnosti někoho, kdo by naslouchal, případně poradil, co dál. Pomáháme také lidem vyřídit nejnutnější záležitosti, například jak zařídit pohřeb, vysvětlujeme, jak bude postupovat vyšetřování a zprostředkováváme psychologickou pomoc. Tak by se to asi dalo shrnout v krátkosti.

Jak dlouho s obětí zůstáváte?

Téměř vždy déle než výjezdní skupina. A tak dlouho, jak je třeba. Obvyklé jsou dvě tři hodiny, mnohdy ale zůstávám s obětí déle. Zažil jsem i krizové intervence, které trvaly osm hodin. Je to tím, že každý člověk je jiný. Někdo se s tragickou událostí vyrovná rychle, někomu to trvá déle. Než odejdu, musím mít stoprocentní jistotu, že to člověk zvládne. Že už mě nepotřebuje.

Jaká je následná péče?

Vždy dávám kontakt na psychology, psychiatry, Bílý kruh bezpečí. Je důležité, že odborníci, které poté lidé osloví, jsou z regionu. Poskytuji také kontakt na policejní psycholožky, kdyby bylo potřeba. A samozřejmě nechávám pokaždé telefonní číslo na sebe.

Kdo jsou nejčastější oběti?

Nejčastější jsou to pozůstalí po dopravních nehodách, okradení senioři a oběti domácího násilí.

Jak se lidé do týmu pro posttraumatickou pomoc obětem trestných činů vybírají a jak jsou školeni?

Do týmu vybírají lidi psychologové Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, kteří policisty z regionu znají a vědí, zda mají schopnosti a předpoklady tuto práci vykonávat. Členové týmu jsou pak proškolováni na pravidelných poradách, kde probíhá i vyhodnocování doposud provedených krizových intervencí. Poučujeme se z chyb a nedostatků a mluvíme o tom, co bychom měli zlepšit.

Jak se bráníte proti syndromu vyhoření?

Hodně mi pomáhá hudba. Nejraději poslouchám Mozarta, u něj se dokonale uvolním. Pomáhá mi také vědomí, že je má práce důležitá. A také mě nabíjí, když mi někdo po měsíci zavolá a poděkuje. Řekne, že to zvládl, že jsem mu pomohl. To mě tak nakopne, že jsem připravený na další výjezd.