Pracuje se na tricích, zvukové a obrazové postprodukci. Filmový štáb čeká jen pár dotáček v zimních dnech. Pohádku, která vznikala z velké části na Valašsku, chtějí tvůrci představit na Zlínském festivalu na jaře příštího roku. O záludnostech, které filmaři překonávali při natáčení, o pohodě na place i pomoci od fanoušků si Deník povídal s Martou Gerlíkovou.

Jak složité je uvést v pohyb a korigovat početný filmový štáb?

Natáčení je vždycky trochu hektické. Při přípravách pár dní před tím jsem na telefonu čtyřiadvacet hodin denně. Nejhorší je čekání, než všichni lidi přijedou.

Pak už je to lepší?

Jak už jsou všichni tu, ubytuje se štáb a víme, že už neutečeme a musíme (smích). Tak ráno brzo vstaneme, nachystáme kostymérnu, maskérnu, připraví se herci, nachystají se světla, lokace a jdeme na to.

Co je při natáčení největší zádrhel?

Počasí. Naštěstí my jsme to tak trochu vyřešili po svém. Když nám v květnu ve skanzenu nasněžilo, tak vznikla panika, co budeme dělat, protože máme točit rozkvetlé jaro. Ale kolegyně Daria to vzala z druhé strany a začala se radovat. Nám ten sníh pasoval do jiného záběru, kdy bohyně zimy Moréna, která neřeší, jestli je jaro, léto, podzim nebo zima, udeří. A ty záběry pak ve střižně vypadaly úchvatně.

To je počasí, které se nedá „zařídit“. Jak je to s lidmi, s herci?

Pro mě jsou herci jedna velká rodina. Někdy je složité domluvit s nimi termín. Dát dohromady deset špičkových českých herců v jednom okamžiku na jeden plac není lehké. Zažili jsme, že museli měnit termíny dovolených. Byly případy, kdy nám přiletěli z dovolené, strávili tu natáčecí den a vrátili se za rodinou zpátky. Spolupráce je na přátelské úrovni. Samozřejmě může na place při tom vypjetí nastat cokoli, ale ještě nikdo neutekl (smích). A myslím, že neuteče a ani nebude prudit.

A co ostatní protagonisté?

Podařilo se nám vybrat skvělé představitele dětských rolí. Děti jsou moc šikovné. Z čeho mám trošku obavy, je práce se zvířaty. Máme Edu, krásného velkého krkavce. Ten je skvělý. Jedním klovnutím si řekne o pití, dvěma o jídlo a třema o to, že se chce proletět. Pak ovečku Růženku. Ale s oběma je práce. Zkuste vysvětlit ovci, že na povel půjde do jeskyně.

Deník byl při první klapce v rožnovském skanzenu. Taky při natáčení v Podlesí. Jak to bylo s výběrem lokací?

Někdy fuška. Třeba najít dub na horizontu v okolí Valašska bylo šílené. Nakonec se to podařilo v Kozlovicích. Krásné místo. Pomohli nám kamarádi, fanoušci. Další místo, kde jsme hodně točili, byl rožnovský skanzen. Tam cítím také obrovskou snahu nám pomoct. Od ředitele i zaměstnanců. Vycházejí nám maximálně vstříc. Ještě točíme na Sihle v Karlovicích, kde se filmoval Děda. Ševčíkovi jsou bezproblémoví a také naklonění nám pomoct. Krásná je Lidomorna, jeskyně v Moravském krasu, kde sídlí bohyně zimy Moréna.

Říkáte, že pomohli kamarádi, fanoušci…?

Lidé ví, že jsme dělali filmy Děda i Tehdy spolu a spolupracovala jsem na různých pořadech o Valašsku. Snaží se mi pomoct. Je super, že třeba přes sociální sítě si dovolím napsat, že sháním kravské kůže a lidi reagují – já mám doma jednu, já mám taky… To je fajn, že to funguje a já jim za to moc děkuju. Mnohdy pomáhají nezištně.

Vidím, že filmový „štáb“ je tím pádem hodně rozrostlý…

Tento projekt se nedá chápat jako komerce. Zapojilo se do ně tolik lidí a nadšenců. Odborníci říkají, že se nám podařilo udělat Dědu jako film, který je postavený na lidech a ne na rozpočtu. To samé je to u pohádky Největší dar.

Na natáčení se podílí i špičky české kinematografie…

U této pohádky je pro mě obrovská čest, že kameru přijal David Plojhar. A supervizi převzal Boris Masník, velká osobnost nejen českého triku. Dělal pohádky jako S čerty nejsou žerty, Chobotnice z druhého patra a další. Řekl jedno velké moudro. Největší dar je pohádka, která neřeší ztrátu království nebo princezny jak je to ve spoustě pohádek, ale řeší ztrátu a záchranu úrody. A je v ní spousta úsměvů a srandy, i v tom zlém se lidé dokážou zasmát. Což už dnes moc není.