Heligonka mu učarovala až v jeho šestatřiceti letech. A v žádném případě se nedá říci, že nyní, o devět let později, by kouzlo tohoto nástroje jakkoliv polevovalo. „Jako každý jiný jsme v mládí vyhledával spíše jinou hudbu a jiný druh zábavy," netají Petr Konečný.

Náhoda tomu ale chtěla, že jednou uslyšel hrát na heligonku svého známého. „Ten zvuk mi doslova učaroval," vyznává se rožnovský muzikant.

Nic nebránilo tomu, aby se tedy sám začal na heligonku učit. „Jsem samouk. Později jsem se zdokonaloval pod vedením Jožky Maliny z rožnovské skupiny Heligonka. Tam nyní hrajeme spolu," prozrazuje Petr Konečný.

Připouští, že příležitostí k hraní nemá kapela tolik, jak tomu bylo v minulosti. „Dříve muzikanti hrávali i dvakrát do týdne. Dnes je to daleko méně. Navíc, co jsi budeme nalhávat, dnes jsou v kapele převážně staří hráči," netají hudebník.

Možnosti zahrát si proto vyhledává i jinde. Třeba na setkání heligonkářů v Rožnově, kde vystupuje s kamarádem Rostislavem Křístkem z Kozlovic. Repertoár je složený z lidových písní. „Lidová píseň k heligonce samozřejmě patří. Rád si zahraji jakoukoliv," říká Petr Konečný.

A co je podle něj na hře nejtěžší? „Nejtěžší je začít, překonat prvotní obtíže," zamýšlí se Petr Konečný.

Související článek:

Společenský dům patřil heligonkářům