I tato slova známé písně Imagine anglického zpěváka Johna Lennona zazněla ve středu 4. května během připomínky 77. výročí osvobození města Vsetín od německé okupace. U památníku a hrobu neznámého vojína na vsetínském náměstí Svobody je přednesla žákyně Základní školy Ohrada Veronika Tomečková. Anna Preislerová ze Základní školy Sychrov později připojila ukázku z prózy Ludvíka Aškenazyho.

„Sešli jsme se po dvou letech covidu, kdy takováto setkání nebyla možná. A památku osvobození Vsetína a vzdání holdu lidem, kteří položili život za to, abychom dneska mohli žít ve svobodě, jsme prožívali soukromě nebo ve velice komorních kruzích,“ připomněl v úvodní řeči starosta Vsetína Jiří Růžička.

Připomínka 77. výročí osvobození největšího valašského města má podle jeho slov obzvláště v dnešních dnech zvláštní atmosféru. Z důvodu, který je zřejmý. „Možná bychom se ještě nedávno nenadáli, že tady budeme stát a těšit se z toho, že žijeme v míru, zatímco poměrně blízko našich hranic je válka, která je reálná. Jen několik set kilometrů od nás na Ukrajině. A poměrně intenzivně se nás dotýká,“ řekl Růžička.

„Myslím, že díky současným událostem na Ukrajině, které otřásají celou naší společností, si o to více uvědomujeme, že žít v bezpečí a míru není samozřejmostí a hrdinové za nás nepoložili v roce 1945 své životy nadarmo,“ dodal starosta Vsetína.

Osvobození Vsetína před 77 lety poté připomněl ředitel Státního okresního archivu Vsetín Tomáš Baletka. „Dnes prší, což je kontrast se čtvrtým květnem před sedmasedmdesáti lety, kdy bylo slunečné počasí. Byť ještě pár dní před tím sněžilo a byly plískanice,“ připomenul Baletka.

V té době bylo ve Vsetíně ještě zhruba sto padesát německých vojáků. Sídlili například v bývalé dolní škole (dnes střední zdravotnická škola), v budově gymnázia či v sokolovně. „Už 3. května se několik desítek Vsetíňanů z odbojových organizací, které zde ještě působily, dohodlo, že by bylo dobré Němcům jejich ústup ztížit. Bylo to ale těžké proto, že lidé prakticky neměli zbraně. Měli asi jen sedm pušek a několik pistolí,“ popsal Baletka.

Mezi účastníky tohoto Vsetínského povstání bylo několik četníků, sokolská skupina, studenti, partyzáni a odbojáři ze skupiny Pro vlast. Dohromady tři skupiny, každá asi o třiceti lidech. Podařilo se jím vyklidit sokolovnu a donutili Němce ustoupit také z dolní školy.

„Povstalcům se podařilo ovládnout Dolní město, kolem poledne ale Němcům dorazily posily z Jablůnky. Jediná ústupová cesta Němců vedla přes Horní město, kam se také začaly pozvolna stahovat. Aby si to usnadnili, na Horním městě posbírali asi sto padesát rukojmích,“ uvedl Baletka.

Polovinu rukojmích chtěli okupanti dokonce popravit. Místním rozhlasem nechali vyhlásit, že za každého zabitého německého vojáka zastřelí deset místních občanů.

„Naštěstí díky zásahu velitele tehdejší městské policie poručíka Arnošta Bartoše se podařilo exekuci odložit,“ řekl historik.

Osvobození se lidé ve Vsetíně dočkali 4. května odpoledne, když se z okolních kopců do města začali stahovat naši vojáci – příslušníci 1. československého armádního sboru, kteří už dříve kolem 1. května obsadili území podél Váhu a 2. května překročili Papajské sedlo a sestoupili do Huslenek – Kychové.

„Vsetín byl první městem, který náš armádní sbor osvobodil. Euforie byla obrovská – velitel našeho armádního sboru generál Karel Klapálek řekl, že takového přivítání, jako se dostalo našim vojákům ve Vsetíně, nezažil nikde jinde,“ dodal Tomáš Baletka.