Nejprve mučení. Pak bylo upáleno patnáct lidí. Další tři byli oběšeni. Nakonec okupanti vypálili osm usedlostí

Většina obyvatel byla probuzena střelbou po prchajícím partyzánovi, který tu noc trávil v jednom z prlovských partyzánských domovů.

Nepřítel zahájil akci

Pak začal nepřítel obsazovat jedno stavení za druhým. Ve většině z nich kradli a rabovali. Šli hlavně po penězích, zlatu a dokladech. Nepohrdli ani civilním šatstvem a samozřejmě brali také jídlo a pití.

Hospodářská zvířata sehnali fašisté dohromady a později je odvedli do Vizovic. Tento úkol dostal hospodář Jiří Turýn, kterého později nalezli zastřeleného u vizovického zámku.

Obyvatelé vesnice byli donuceni shromáždit se v hostinci Antonína Ondráška. Němci, ale v některých případech i slovenští Hlinkovci se ve chvílích, kdy neplnili jiné rozkazy, neustále bavili tím, že přítomné týrali nejen fyzicky. Působili na ně i nelidským zastrašováním. Například otázkami typu: Kde je tady hřbitov? Děsili tak hlavně ženy.

Výslechy

V hostinci připravovali gestapáci výslechy. Nikdo netušil, co se bude dít. Lidé byli postaveni ke zdi a přihlíželi, jak se jejich věznitelé posilňují alkoholem.

„Třeba nás chtějí jen postrašit a odjedou. Fronta je blízko. Proč by zabíjeli?" vzpomíná na myšlenky lidí, kteří prlovskou tragédii přežili, Daniel Gargulák, jenž se válečným osudem Prlova zabývá a shromažďuje dokumenty, které dobu mapují.

Tíživé ticho, přerušované ranami a občasným zasténáním zbitých nebo zavzlykáním žen, bylo přerušeno až rázným zvukem vchodových dveří. „Všichni zůstali jako zařezaní," vybavuje si Daniel Gargulák vyprávění očitého svědka nacistického řádění Jaroslava Juráně.

Mučivou nejistotu strašným způsobem rozptýlil příchod skupinky několika osob. Mezi nimi byl partyzánský pomocník Alois Oškera. Ten v Prlově často pobýval a prlovské partyzány znal osobně. „Můj starší bratr Antonín, který stál vedle mě, mi zašeptal. Je zle. On zradil," připomíná Daniel Gargulák slova Jaroslava Juráně.

Oškera spolu s Maďary začali obcházet jednoho po druhém a označovali partyzány a jejich pomocníky a odsuzovali je tím k jisté smrti. Vybrané osoby pak odvlekli do místnosti, kde je dále vyslýchali a mučili tím nejstrašnějším způsobem. Výkřiky bolesti se mísily s pláčem žen, které nesnesly ten neskutečný tlak okolností.

Devatenáct vybraných zůstalo v hostinci. Zbývalo jim už jen několik hodin života. Ostatní byli vyhnáni a odvedeni do vedlejšího Pozděchova, kde pod pohrůžkou zastřelení dvaceti osob nesměli opustit budovu staré školy.

Pochod smrti

V Prlově se zatím odehrávaly úděsné okamžiky. Zástup šestnácti odsouzených se vydal na pochod Prlovem.

Na zvláštní přání maďarských důstojníků se totiž od ostatních oddělila trojice aktivních partyzánů, které Maďaři usvědčili z přepadení jejich kolony.

Pro Antonína Ondráška, Leopolda Štacha a Tomáše Heto tak život skončil u nedalekého Bratřejova, kde dnes u cesty stojí malý pomníček. Dříve tam rostly jabloně, na které fašisté pověsili již zmučená těla a ještě jim z nepochopitelných důvodů stříleli do obličejů. V jedné lebce našli 24 projektilů.

Vybraná skupina šla Prlovem v čele z Marií Růskovou, která nesla koš z výbušninami. U předem vytipovaných domů se průvod zastavil. „Přede mnou stál asi šedesátiletý muž. Přistoupil k němu voják. Uchopil jej za vousy a třepal mu hlavou se slovy: Čo, starík, také si strielal? Už strielať nebudeš. Budeme strielať my vás. Tato slova byla pronesena čistou slovenštinou a o to byla bolestnější," vybavuje si Daniel Gargulák pamětníkova slova.

Ve vedlejších domech viděly scény z prlovského dramatu Rozina Kratinová a Marie Juráňová. Ty později popsaly, jak Němci donutili syna hospodáře Josefa Trlicu, aby se svlékl do spodního prádla. „Civilní šaty, které byly na konci války vzácným zbožím, mu poručili dát bokem. Pak následoval výstřel. Trlica klesá a zůstává ležet. Podobně asi skončili i Jan Ondrášek a Antonín Juráň, již notně potlučeni z dvouhodinového bití v hostinci," připomínají dobové dokumenty jednu z hrůzných vzpomínek uvedených žen.

Poslední, který měl být vhozen do prlovského hořícího domu, Oldřich Kovář, se vzepřel a pustil se s esesmany do otevřeného střetu. Jednoho pěstí poslal k zemi. Ale vzápětí padá pod ranami z několika zbraní. Němci již pociťovali silný žár a nemohli jeho tělo přímo vhodit do plamenů, tak jej do ohně strkali ostrévkami na sušení sena. Pomohli si i několika otýpkami paliva. Ale tělo Oldřicha Kováře, jako jediné, shořelo jen zčásti.

Další přímé svědectví je od stařenky Ondráškové, která zůstala sama s devítiměsíční holčičkou a viděla hrůzné divadlo z domu číslo 77.

„Pět příslušníků rodiny Ondráškovy spolu s bratrancem Jaroslavem Heto bylo svázáno řetězem ve světnici. Pak zazněly salvy. Nacisté stříleli hlavně do končetin, aby utrpení obětí bylo co největší. Teprve pak dům zapálili. Jako zázrakem se podařilo z plamenů uniknout Tomáši Ondráškovi mladšímu," vzpomínala krátce po válce stařenka Ondrášková.

Tajemstvím je ale obestřen osud šesti posledních odsouzenců na smrt, kteří museli až na horní konec vesnice k domu č. 52. V tomto domku zahynuli manželé Bohuslav a Terezie Žákovi, Jan a Anna Turýnovi a sourozenci Marie a Antonín Růskovi.

Děsivá bilance

Toho pošmourného dubnového dne zemřelo v Prlově mučednickou smrtí patnáct lidí, kteří byli upáleni. Tři další byli oběšeni u Bratřejova. Fašističtí fanatici tu vypálili osm usedlostí.