Na kraji parku mě zdraví usměvavá žena a předává mi mapu, podle které se mám v parku orientovat. „Navštivte všech šest stanovišť, které jsou v mapě zaznačené. U každého z nich se dozvíte něco zajímavého o vybrané duševní poruše,“ vysvětluje mi a dodává, že díky úkolu, který je třeba splnit, se vžiju do kůže lidí s určitým duševním handicapem.

Přestože počasí moc nepřeje, parkem bloudí i ostatní návštěvníci s mapou v ruce. Zastavují se u stanoviště o diogenově syndromu nebo o obsedantně kompulzivní poruše. Já přicházím pod vrbu u jezírka, kde je zastavení zaměřené na strach a úzkosti. Procházím si knihu, do které návštěvníci zapisují, čeho všeho se bojí: vlastního selhání, pavouků nebo bouřky. Opakuje se také strach o děti a zdraví rodiny.

Přecházím lávku přes Bečvu. Ještě mě čeká ten krpál k zámku. Udýchaná a znavená přicházím ke stanovišti u tvrze, které pojednává o depresích. „Tak jako vy teď se obvykle cítí lidé s depresemi, jen tedy funí o něco méně,“ předčítám si nahlas.

Poslední kontrola u zámku je spásná. Váže se totiž k tématu poruch příjmu potravy a její součástí je i občerstvení, i když poněkud zvláštní. Baštím cukrovinky, které vypadají jako hlína, kamínky nebo papír. Podobný jídelníček tvořený nepoživatelnými předměty totiž mají totiž lidé s tzv. pika syndromem.

Mířím zpět k altánu u jezírka. Už z dálky slyším příjemný hlas moderátorky Lucie Strbačkové. Na podium si právě zve hosta, kterým je vsetínský psychiatr Miroslav Hajda. Povídají si o nejčastějších duševních poruchách i o tom, jak se změnila duševní pohoda lidí za poslední rok a půl. Hovoří také o strachu a úzkostech: „Je důležité jim umět čelit a nepoddávat se jim, jinak budou spíš narůstat,“ vysvětluje.

Mezitím si prohlížím výrobky u stánku Sociálně terapeutické dílny VKCI, která je hlavním organizátorem akce. „Všechno, co tady vidíte, vyrábí naši klienti v rámci pracovní terapie,“ vysvětluje mi sociální pracovnice Jana Išpoldová. Tuto službu využívají kromě lidí s mentálním a tělesným postižením právě i ti s chronickým duševním onemocněním.

AUTOR: Barbora Čandová