„Narodil se ale také jeden z prvních odzemkářů a poslední žijící Jiří Parduba. Ten oslavil devadesátku. To bych byl rád, kdybyste ho v novinách vzpomněli, když už se bude náš rozhovor točit o tomto ryze valašském tanci," řekl František Růžička, folklorista a odzemkář.

Jak jste se dostal k folkloru a odzemku?

Zabývala se jím celá má rodina. Já měl tři sourozence, o dvacet let starší sestru a o osmnáct a čtrnáct let mladší bratry, Dušana a Luboše. Všichni zpívali a tančili v souboru Vsacan, který byl založený ve třiačtyřicátém roce a mě brávali všude s sebou. Byl jsem takový jejich talisman. První kroj jsem si oblékl, když mi byly tři roky, a to už jsem taky zpíval a tančil. A od čtyř let jsem zvládal i odzemek. Bráchové mi vždycky říkali, že jsem uměl dříve tančit, než chodit.

Učili vás tančit bratři?

Samozřejmě. Fakt ale je, že to mám v genech. Mně stačí se dívat. Opravdu. Je to podobné, jako když má Jarmila Šuláková dar zpěvu.

A zvládáte i společenské tance?

Ano. Já mám za sebou dokonce baletní školu. V televizi občas sleduju taneční soutěž StarDance. Ta se mi líbí moc. Říkal jsem si, že bych se na to dal, ale musel bych nejdříve nabrat fyzičku, protože to není sranda trénovat čtyři hodiny denně, to dá zabrat.

Tančil jste jen ve Vsacanu, nebo jste se vydal i za hranice okresu?

Dělal jsem zkoušky do Lúčnice i do Státního souboru písní a tanců. Vzali mě z fleku. Ale já v té době chodil na učiliště MEZu a bylo pro mě problematické přestěhovat se do Prahy, nebo Bratislavy. No a po škole jsem to vzdal. Jednak jsem převzal vedení Vsacanu, a jednak jsem natvrdlý Vsetíňan, nechtělo se mi do světa.

Od kolika let jste vedl Vsacan? A z jakého důvodu jste žezlo po svém předchůdci převzal tak brzo?

Od šestnácti jsem vedl třicetičlenný soubor, šéfoval jsem oběma bratrům. A ano, dá se říct, že jsem to dělal, protože jsem byl výborný tanečník. V letech 1957 až 1962 jsem byl pětinásobný přeborník Československa v lidovém tanci.

A jak dlouho jste soubor vedl?

Do svatby. A ženil jsem se ve čtyřiadvaceti letech. Čekali jsme dítě a měl jsem už jiné myšlenky.

Kdybyste měl popsat odzemek, co byste o něm řekl?

Že je to velmi starý tanec, který vznikl při gajdách a píšťalách na pastvinách. Tančil se s valaškou a byl oblíbený u zbojníků. Však si vezměte Jánošíka. Ten film jsem viděl mnohokrát a pokaždé jsem sa nabečal, když skočil na skobu. Ale zpátky. Tanec je to velmi temperamentní a chlapi při něm ukazovali svou sílu. Začíná skokem, potom se rozvíjí od sunů a pomalých drobných přízemních figur po skoky. Tanečník musí na závěr dokázat, co všechno umí, jak dokáže zvládnout tělo v plném tempu, jak využívá akrobatické prvky a musí samozřejmě na závěr zatančit i kozáčka.

Je to tanec typický pro jakou oblast?

Pro celé Valašsko, ale hodně se tančil na Karlovicku, Rožnovsku, Valašskomeziříčsku a Vsetínsku.

Jak je starý?

V literárních pramenech je uveden od roku 1813 v Muse moravské. Choreografický popis je ale až z roku 1929. Napsal ho Miloš Kašlík

Je těžké se odzemek naučit?

Je to těžké. Ale dá se naučit. Měl jsem kamaráda, který se chtěl naučit odzemek, byl to umělecký vedoucí Hradišťanu. Učili jsme ho s bráchy, protože moc chtěl tento tanec umět. Oni mají na Slovácku verbuňk, chtěl zkusit i něco jiného. Kdo se chce odzemek naučit, musí mít velkou fyzickou kondici a cit pro rytmus. To je základ.

Jak si tipujete lidi? Ve smyslu: ty na to máš, ale ty se to nikdy nenaučíš?

To poznáte. Buď mu to jde hned, nebo mu to nepůjde vůbec. Vidět je to například na školeních, která pořádáme jednou ročně ve Vsetíně a jednou do roka v Rožnově pod Radhoštěm. Tam se chlap za jeden den, pokud má talent, naučí základ. Fakt je, že musí trénovat. Nejméně hodinu denně. Já tančil tak čtyři hodiny denně. Když si polevíte, začnou rychle odcházet nohy.

Myslíte si, že jsou Valaši muzikálnější než lidé z jiných regionů? Říká se přece: co Valach to muzikant.

To si vůbec nemyslím. Není podle mě rozdíl mezi Slováckem a Valašskem. Skoro bych řekl, že na Hradišťsku jsou zpěváci ještě lepší než u nás. Třeba Jožka Černý zpívá úžasně.

Máte pocit, že odzemek mizí z Valašska?

Já mám naopak pocit, že je teď v kurzu. Například v sedmdesátých letech jej nechtěl tančit skoro nikdo. Ve dvacátých letech bylo hodně šiřitelů, například Kašlík, Kulišťák, Londýn, Kobzáň. Ti přispěli k tomu, že v některých lokalitách zapustil odzemek silné kořeny. V padesátých letech šli v jejich stopách bratři Stavinohové a Luboš Oravec, později brácha Dušan, Zdeněk Placer, nebo třeba taky Jura Martínek. Nemůžu samozřejmě jmenovat všechny. Pak byl nějakou dobu útlum a od té doby, co ale pořádáme Memoriál Dušana Růžičky, se odzemek vrací do obliby. Teď chceme dosáhnout toho, aby byl odzemek zapsán v UNESCO jako národní kulturní dědictví.

Máte dceru, ale také syna. Odzemek je mužský tanec. Šel kluk ve vašich stopách?

Jasně. A byl dobrý. Dokonce tak moc, že jsem musel s tancováním skončit. Byla by mi hanba, kdyby mě na soutěži porazil. Vyhrál odzemkářskou soutěž vícekrát než já. Musel jsem také odejít z poroty, aby to nevypadalo, že ovlivňuji kolegy. Ale teď syn žije v Dubnici na Slovensku a už netančí. Je mu dvaačtyřicet let.

Učil jste ho vy? A bavilo ho tančit?

Učil jsem ho od tří let. A bavilo… No, co mu zbývalo. Manželka taky tančila ve Vsacanu, takže syn s náma jezdil tak, jako já jsem jezdil s bratry. A syn se stejně jako já učil odzemek za pochodu. V mých starých krojích.

Jak jste se seznámil se ženou?

Oba jsme hráli fotbal za MEZ. Já za muže, ona za ženy. Dělal jsem jí trenéra a sbalil jsem ji. Když jsme spolu začali chodit, neměl jsem už na fotbal čas. A tak jsem ji řekl. Skončíš taky a budeš se mnou chodit do souboru. A ona mě poslechla a tančila ve Vsacanu dvacet let.

Dcera taky tančila?

Ano, ale jen chvíli. Já ji hodně nutil a tak mi zběhla. Teď žije v Americe, má tam manžela a tři děti. Vnuci ale hrají fotbal, takže alespoň tyhle geny po mně a manželce zdědili.

Co děláte pro propagaci odzemku?

Snažíme se, aby ho tančily všechny soubory. A aspoň jeden je v každé dědině. Žádný valašský lidový tanec se bez odzemkových figur neobejde. Vezměte si třeba samostatné točení cérky. Při něm nemůže ogar jen tak stát. Musí kolem ní nějaké figury dělat. A většinou právě odzemkové.

Co je na odzemku nejtěžší?

Asi dát si dohromady choreografii. Aby byl tanec zvládnutý po stránce rytmické. A aby byla návaznost, aby tanečník uměl ladně přejít z jedné figury do druhé.

Na jakou hudbu se tančí?

Na píseň Po valašsky od země. Trvá tři až tři a půl minuty. To je tak akorát, protože po čtyřech minutách dochází tanečníkovi dech.

Jak vás napadlo začít pořádat memoriál Dušana Růžičky?

Domluvili jsme se ve Vsacanu. Chtěli jsme udělat nějakou vzpomínkovou akci na bráchu, připomenout lidem jeho odzemkářské umění. Tak vnikl nápad nejen na memoriál, ale pořádáme také školení odzemkářů.

Kolik je na Valašsku momentálně dobrých odzemkářů?

Řekl bych že nejlepší je teď Jakub Ekart, ale samozřejmě za nějaký ten rok to bude někdo jiný, protože stejně jako jde dopředu sport, kráči kupředu i odzemek. Dnešní tanečníci jsou mnohem lepší, než jejich dědové. Zvládají rychlejší tempo, vyšší výskoky, větší množství figur. Čas nezastavíš.

Řekl jste si někdy, že už s odzemkem končíte?

Ne, to bych nedokázal. To je jako bych se dobrovolně rozhodl umřít. Odzemek je přece můj život.

František Růžička

- narodil se 22. dubna 1946 ve Vsetíně, kde žije dosud
- bratr legendárního odzemkáře Dušana Růžičky, od tří let tančil a zpíval v souboru Vsacan
- v patnácti letech se stal uměleckým vedoucím Vsacanu
- v letech 1957 až 1962 byl přeborníkem Československa v odzemku
- hrál závodně fotbal, na trávníku se seznámil s manželkou, která hrála kopanou za ženskou jedenáctku MEZu
- má dvě děti a pět vnoučat
- je zakladatelem Memoriálu Dušana Růžičky