Ve Valašském Meziříčí navštěvoval gymnázium, v roce 1922 začal studovat v Praze klasickou filologii a filozofii.

V mládí jej oslovily myšlenky komunismu a během studií se stává členem strany. Po vysoké škole je nejprve šéfredaktorem Rudého večerníku, později se přesouvá na stejnou pozici do Rudého práva.

„Záviš Kalandra byl ale člověk velmi inteligentní a brzy si uvědomil nelidskou podstatu stalinského komunismu, kterou v KSČ prosazoval Klement Gottwald,“ připomněl už dříve historik Muzea regionu Valašsko Pavel Mašláň.

S vedením strany se proto Kalandra ve 30. letech dostával neustále do konfliktů, které vyvrcholily jeho kritikou moskevských procesů v roce 1936. Za to byl ze strany vyloučen.

V roce 1939 Kalandru zatklo gestapo, válku strávil v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Po osvobození se věnoval literární a vědecké tvorbě.

„Po válce také varoval před Sověty a jejich pomstychtivostí, jeho slova se ukázala více než prorocká,“ poznamenal Pavel Mašláň.

V listopadu 1949 jej zatkla StB. Ve vykonstruovaného procesu byl spolu s Miladou Horákovou, svým přítelem Oldřichem Peclem a Janem Buchalem odsouzen k trestu smrti za špionáž a velezradu.

„I během zmanipulovaného procesu zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem,“ řekl historik.

Záviše Kalandru popravili ráno 27. 6. 1950.

Procesu se dostalo mezinárodního ohlasu a proti rozsudku protestovali spisovatelé André Breton a Albert Cami. V 60. letech se objevily snahy o plnou rehabilitaci Kalandry, ale nástup normalizace jim učinil přítrž (podařilo se jen zrušit rozsudek).

Až po roce 1989 se obviněným v procesu dostalo plné rehabilitace a Záviš Kalandra byl in memoriam vyznamenán Řádem T. G. Masaryka I. třídy.