Jako jedna z mála letos obdržela od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky medaili prvního stupně za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost.

Proč jste se rozhodla pro práci učitelky?
Když jsem končila základní školu, rozhodla jsem se pro medicínu. Na zdravotnickou školu jsem se dostala. Chtěla jsem pak pokračovat i na vysoké. Moje učitelka tělocviku tehdy ale šla za mojí maminkou a řekla jí, že jsem velice dobrá na tělocvik a doporučila jí, abych šla raději studovat učitelství tělocviku. Maminka byla proti. Byla gynekoložka a chtěla, abych také dělala medicínu. Učitelka nakonec maminku přesvědčila a já jsem v průběhu studia přestoupila na učitelský ústav.

Tak jste tedy vystudovala střední školu pedagogickou, a co bylo dál?
Za tuto školu jsem závodila ve všech druzích sportu a dokonce jsem za jednu z učitelek vyučovala tělesnou výchovu. Ona vždycky říkala: Tak jak to budu dělat já, tak se to dělat nemá, tak jak se to dělat má, to ukáže Sylva. Ani přesto mi nedovolili odmaturovat. Můj bratr musel jít uprosit ředitelství školy, aby mě přece jen nechali alespoň odmaturovat, že pak půjdu někam pracovat. Nedali mi doporučení na vysokou školu. Sestra byla vdaná na Západě, bratr chtěl jít za ní. Chytli ho a zavřeli. Naše rodina byla tím pádem politicky nespolehlivá. A tím pádem jsem učitelství nemohla dělat.

A jak jste se tedy nakonec stala učitelkou?
Já jsem si to tehdy o prázdninách tak nějak promyslela. Obeslala jsem vysoké školy, na které jsem chtěla jít, že chci jít studovat a jestli by mě vzali k přijímacím zkouškám. Nepsala jsem, že mi nedali doporučení. Tak mě pozvali na všechny obory. Na hudební výchovu, hrála jsem koncertně na klavír. Nebo také na tělesnou výchovu, fyziku, tu jsem milovala, tu jsem chtěla učit, nebo snad ruštinu či češtinu. Dostala jsem se všude. Velmi jsem se rozmýšlela, kam půjdu. Zvolila jsem si nejtěžší kombinaci. Tělesnou výchovu a češtinu pro střední a vysoké školy.

Kde jste začínala učit?
Začala jsem učit ve Slušovicích, ale bydlela jsem ve Zlíně. Nikam z regionu jsem neodešla, protože jsem reprezentovala Zlín ve sportu. Podmínkou bylo, že musím každý den pět hodin trénovat sportovní gymnastiku. Mimo to jsem ještě dojížděla do Olomouce přednášet na vysokou školu. Čtyři semestry jsem tam přednášela o zvláštní tělesné výchově. V té době jsem byla okresní a krajskou vedoucí oddílu zvláštní tělesné výchovy. A můžu říct, že jsem byla v tomto směru odborník. Vydala jsem i mnoho metodických příruček. Ještě jsem spolupracovala s filmovým klubem ve Zlíně a vytvořili jsme spolu několik filmových hodin zvláštní tělesné výchovy, které mají možná ještě dnes mnohé školy v celé republice.

Studovala jste učitelství pro střední a vysoké školy. Proč jste pak učila na základní škole?
Tam jsem učila už od začátku. A to proto, abych si v klidu vychovala vlastní děti a postavila je na vlastní nohy a abych nad nimi měla stále dozor. A teprve až odrostly, jsem žádala, že bych přešla učit někam na střední školu, což se mi nedařilo. Dostala jsem umístěnku na pedagogickou školu do Kroměříže, vedení mě tam ale nevzalo.

Odradilo vás to?
Bylo mi to líto, ale zkoušela jsem to dál. Pak mi nabídli práci na ekonomické škole ve Zlíně. Bylo to ale o pololetí a já nerada odcházím od rozdělané práce. Tak jsem jim řekla, že můžu až od začátku školního roku. Mezitím vzali někoho jiného. Pak mi dali umístěnku na Gymnázium Lesní čtvrť. To místo jsem ale nedostala, protože přijali dceru tehdejšího inspektora. Tentýž inspektor mi tedy alespoň zařídil místo ve Fryštáku. A tím jsem se svou snahou skončila.

Nikdy jste neučila na střední škole?
Až od devětaosmdesátého roku jsem začala učit na středních školách, na které jsem měla aprobaci. Učila jsem tři dny v týdnu na kosmetické škole ve Vizovicích, dva dny v týdnu na policejní akademii v Holešově. Učila jsem také na obchodní akademii. Skončila jsem na učňovské škole ve Zlíně, kde jsem učila deset let a pak jsem odešla do zaslouženého důchodu.

Co se stalo, že jste se z odpočinku vrátila zpět učit do Fryštáku?
Jednou za mnou přišel tehdejší pan ředitel Vavruša a poprosil mě, jestli bych jim nešla pomoct učit češtinu, že ztratili jednu učitelku. Tak jsem to tedy vzala s tím, že budu učit jednu hodinu češtiny. Od té doby už uplynulo třináct let. Do teď učím češtinu a tělocvik.

Kolik hodin týdně učíte teď?
Teď je to deset hodin týdně.

A co vyznamenání, které jste dostala? Bylo to pro vás velké překvapení?
Nevěřila jsem vlastním očím. Ve středu 7. dubna mi došel doporučený dopis, že se mám 9. dubna dostavit do Prahy na ministerstvo školství. První, co jsem po přečtení dopisu udělala, že jsem se šla zeptat pana ředitele, jestli s tím nemá něco společného. Tvrdil mi, že ne. Pak jsem se šla zeptat na obec, jestli o tom něco nevědí oni. Pan starosta se přiznal, že v minulosti o nějaké mé vyznamenání žádali.

Váhala jste, jestli do Prahy pro medaili jet?
Bylo to tak narychlo, že jsem na obci řekla, že nikam nejedu. Pan starosta mi ale řekl, že mě tam zavezou. Tak jsem tedy souhlasila. Zrovna to byl den, kdy byl v Praze americký prezident Obama. Tak si prý mohu alespoň pamatovat, že jsem ocenění převzala v den, kdy byla podepsaná tak důležitá smlouva.

Kolik vás získalo ocenění a jak obřad probíhal?
Bylo nás tam asi třicet. Říkali nám, že nás budou vyvolávat podle abecedy. Jenže když přišlo na řadu K, tak mé jméno neřekli. Tak už jsem si říkala, že je něco špatně. Jenže pak jsem se dozvěděla, že ta medaile byla pouze druhé třídy. My jsme dostali vyznamenání první třídy. Bylo nás jen pár. Když jsem šla pro cenu, tak mi oznámili, že mě vyznamenávají za čtyřicet let práce ve školství. Tak jsem je musela opravit, že učím už 59 let. Ale tím se při předávání cen uvolnila atmosféra. (Úsměv.)

Už víte, kam si vyznamenání vystavíte?
No, neplánuju si ho nikam vystavovat. Dám ho někam do šuplíku. Ale potěšilo mě, že si někdo mé práce všiml.