Sólovou dráhu odstartovala v patnácti letech. Dnes je známá především z účinkování s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, kde skvělým způsobem interpretuje folklorní lidové písně. S rozhovorem pro Valašský deník souhlasila Klára Obručová prakticky okamžitě. Sešli jsme se v Domě kultury ve Vsetíně, kde sympatická a stále usměvavá zpěvačka nyní pracuje.

Prozraďte, co je ve vsetínském Domě kultury vaším úkolem?

Zajišťuji PR, propagaci a marketing. Mám také na starosti komunikaci s médii.

Narodila jste se ve Vsetíně, později jste působila v Brně. Nyní jste zpátky na Valašsku. Přibližte trochu svou dosavadní životní cestu.

Chodila jsem na vsetínské gymnázium. Do Brna jsem později odešla studovat vysokou školu, etnologii a kulturní management. Potom jsme s manželem zvažovali, co dál. Když jsme se procházeli nabídku nemovitostí v Brně a jejich cenu, shledali jsme, že to asi nebude nic pro nás. Tak jsme začali uvažovat o návratu na Vsetín. I proto, že manžel je také z Valašska.

Takže rozhodnutí vrátit se, bylo vlastně jednoduché…

Věděli jsme, že půjdeme tímto směrem. Ale museli jsme si nejprve najít práci. Nakonec se nám oběma podařilo najít zaměstnání přímo ve Vsetíně. A ještě v oboru, což je skvělé.

Vzpomněla jste vysokoškolská studia. Vybrala jste si zajímavé studijní obory. Co vás k nim přitáhlo?

V podstatě za to může folklor a mé účinkování s cimbálovými muzikami. Tato oblast mne proto chytila. Tak jsem si říkala, že půjdu na etnologii. Chtěla jsem být také kartografka. To mne ale později pustilo. Takže volba padla na etnologii. Druhý důvod byl ten, že jsem chtěla za každou cenu do Brna. A tento obor byl právě v Brně. Tady jsem si později k etnologii ještě přidala obor kulturní management.

Kdy jste začala se zpěvem a vystupováním?

Asi jako každý jsem začínala doma. Na svém prvním slovním vysvědčení, které jsem dostala v první třídě, byla poznámka od paní třídní učitelky pro mé rodiče: Klárka krásně zpívá a projevuje o zpěv zájem. Měli byste ji v tom podpořit a přihlásit ji do nějakého pěveckého kroužku. To byl takový první impuls. Rodiče mne na tento popud přihlásili na základní uměleckou školu. Bylo to v době, kdy na ní pěvecké sbory vedla paní Helena Kaločová. V pěveckém sboru jsem zpívala snad až do svých jedenadvaceti let. Nějaký čas jsem dojížděla i z Brna.

Přiznám se, čekal jsem jiný příběh. Ve stylu – vždy mi doma zpívala maminka a přivedla mne už jako malou do folklorního souboru. Vaše cesta byla trochu jiná.

No my jsme si doma zpívali. Lépe řečeno já sama jsem si zpívala. Odmalička. Hned jak jsem přišla na to, kde se na magnetofonu spouští nahrávání. Vždy jsem prosila babičku, aby mi koupila kazetu. To mi mohlo být možná šest let. A nahrávala jsem sama sebe na kazety. Babička říkávala, že takhle to není úplně v pořádku, že by se to mělo rozvíjet.

Kdy jste začala zpívat a vystupovat sólově?

To bylo v patnácti letech. V té době přišel zlom. Tak, jako mutují kluci, myslím, že mutují i holky. Takže i můj zpěv se nějak „vyloupl". Přihlásila jsem se do pěveckých soutěží. A od té doby to pokračuje dobrým směrem. Paní Helena Kaločová mne přihlásila do soutěže Zpěváček, která má celostátní kolo ve Velkých Losinách. Je to soutěž pro dětské zpěváčky do patnácti let. Já jsem tehdy s lidovou písní neměla žádnou zkušenost, protože jsem nechodila do žádného folklorního souboru. V té době jsem se toužila dostat na Konzervatoř Jaroslava Ježka do Prahy na obor Muzikál. I díky tomu jsem se oklikou dostala k folkloru, protože tam byl povinný přednes lidové písně a scénický tanec. Kvůli přednesu jsem kontaktovala paní Janu Rokytovou. Přes paní Rokytovou a jejího manžela Břetislava Rokytu jsem se dostala až ke Zdeňku Kašparovi, který mne na lidové písničky v podstatě připravoval. Zalíbila jsem se mu, tak mne hned pozval do souboru Jasénka. A tak začalo vše do sebe zapadat a navazovat na sebe. Takže z mého původního záměru, kdy jsem chtěla být muzikálovou zpěvačkou, vystupovat v muzikálech a dostat se na Konzervatoř Jaroslava Ježka jsem se dostala k folkloru a začala zpívat s Jasénkou. Svedlo mne to na úplně jinou cestu. Ale jsem ráda, že to tak dopadlo.

S Jasénkou stále spolupracujete?

Myslím si, že jsme v přátelském vztahu. S muzikanty i členy souboru. Když se pořádá nějaká větší akce, například výročí souboru, tak se potkáváme. To se vždy spojíme a dohodneme, že si s nimi zazpívám.

Z Jasénky jste tedy pokračovala kam?

Ještě když jsem byla v Jasénce, skončila zmíněná soutěž Zpěváček. Účastnila jsem se jí v roce 2002 a skončila jsem druhá. Což bylo velké překvapení, protože jsme skutečně přijela jen s písněmi, které mne naučil pan Kašpar. Ostatní děti to opravdu prožívaly a braly jako velmi prestižní záležitost. Přijely celé rodiny a chystaly své děti do krojů. Já jsem to brala spíše jako výlet. No a nakonec jsem skončila druhá.

Tím se vám otevřely další možnosti?

Ano. Na úspěch navázala spolupráce s dalšími muzikami. Děti, které se dobře umístí, jsou vázány Folklornímu sdružení tím, že jedou na společné koncerty a dostane se jim pozvání na Ostravské souznění (mezinárodní festival adventních a vánočních zvyků, koled a řemesel – pozn. redakce). Tento festival probíhá vždy v adventním období a přenáší jej Český rozhlas Ostrava. Moderátorka se tam tehdy nás dětí ptala, s kým bychom si chtěly zazpívat. Všichni odpovídali, že s Ondrášem (armádní umělecký soubor). A já jediná jsem řekla, že bych si chtěla zazpívat s cimbálovou muzikou Technik. To zaslechl pan Jan Rokyta a možná dva měsíce na to mi volal, že slyšel mé přání v rozhlase a zda bych si s nimi, s cimbálovou muzikou Technik, nechtěla zazpívat na folklorním festivalu ve Strážnici.

Asi jste neváhala?

Samozřejmě jsem řekla ano. Že se tak můžeme dohodnout. Tak jsem se dostala na hostování do Techniku, mé oblíbené muziky, kterou jsem poslouchala na deskách s Jarkou Šulákovou. Až teprve přes Technik vedla další cesta do cimbálové muziky Soláň, která vždy v září pořádá akci zvanou Muzicírování se Soláněm. Jako hosta si tenkrát přizvali právě Technik. To mne ještě Monika Kovářová ze Soláně vůbec neznala. Hned po vystoupení za mnou ale přišla Monika Kovářová a oslovila mne s nabídkou spolupráce.

Tím ale stále není výčet cimbálových muzik kompletní, nemám pravdu?

Je to tak. Díky Techniku, se kterým jsem zpívala ve Strážnici, jsem se také dostala do cimbálové muziky Kotár. Protože tehdejší basista muziky Technik Janek Malina byl zároveň také basistou Kotáru. Začala jsem tedy zpívat i tam.

A prvotní myšlenka být zpěvačkou v muzikálech? Ta už zůstala úplně v pozadí?

Ano. Na muzikál už jsem si vlastně ani nevzpomněla.

Mimo vyjmenované cimbálové muziky jste známá především účinkování s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, zkráceně Brolnem. Tato spolupráce se vyvinula jak?

Tato spolupráce se zrodila až v době, kdy jsem byla v Brně na vysoké škole. Ale byla to opět shoda náhod. Původně jsem totiž v Brně chtěla zpívat v souboru Ondráš. Chodila jsem tam dva měsíce, ale nakonec z toho nic nebylo. Byla jsem z toho hodně zklamaná. Uplynul ale necelý rok a doma mi zazvonil telefon. Z něj se ozvalo: dobrý den tady Jiří Plocek, Český rozhlas Brno. Dostali jsme na vás tip. Za tři dny máme koncert ve Zlíně na akci Rozhlasový máj. Hlavní interpretkou měla být Jarmila Šuláková, jenomže onemocněla a akci odřekla. Koncert už ale nešlo zrušit. Jiří Polcek říkal, že chápe, že jde o hraniční termín, ale že stačí alespoň pár písniček, ať se koncert nějak zachrání. Domluvili jsme se na schůzce. Nadiktoval mi písničky s tím, že se na to podíváme. Byly to ty nejznámější písně, které tehdy Jarmila Šuláková zpívala. Původně chtěli tři, já jsem ale zazpívala všech sedm nebo osm. Druhý den se jelo do Zlína, koncert jsem odzpívala a všichni byli spokojení.

Koncert se tedy podařilo zachránit?

Ano. Primáš František Černý mi hned volal a říkal, že je z koncertu nadšený i z toho, jak jsem zvládla za dva se naučit úpravy a aranže, byť nebyla prakticky možnost pořádně před vystoupením zkoušet. Tak mi nabídl spolupráci. Od té doby jsem kmenová zpěvačka Brolnu.

Jak často s Brolnem vystupujete?

Je to spíše nahodilé. Záleží na tom, jaké akce má rozhlas. Vždy se dopředu na jeden rok dozvíme plán připravovaných akcí a záleží také na rozpočtu. Některé měsíce, například květen červen či duben, je toho hodně. Pak zase na podzim a jsou i vánoční koncerty. Celkově je to ale na dobré cestě.

To je jistě náročné na čas. Jak často zkoušíte?

Zkoušky bývají v Brně. Zkušebnu máme v rozhlase. Muzikanti cvičí dvakrát týdně, zpěváci to ale mají jinak. Máme generálku před každým koncertem. Zkoušíme do poslední možné chvíle, pak se rychle převlečeme, odehrajeme a odezpíváme koncert a teprve potom máme nárok na večeři, případně nějakou štamprlku. Do té doby nic. (smích)

Když jste vzpomněla tu štamprlku… Funguje nějaký podpůrný prostředek pro zpěv před vystoupením? Třeba ta štamprlka na kuráž, víno či něco jiného?

To nevím. Já, abych něco nezkazila, tak si pro jistotu před koncertem nedávám vůbec nic. Maximálně se napiji vody. Ale pivo ani štamprlku si nedám. V jakési zdravé nervozitě nemívám na nic chuť. Po koncertě, to je jiná. To nevím, co bych dříve snědla a vypila. (smích)

Jak trénuje zpěvák? Hlas je také hudební nástroj a potřebuje procvičovat. Jak to děláte vy?

Já cvičím nenásilně. Cvičím při různých domácích pracích, když mě to zrovna chytne. Třeba když žehlím, nebo když jsem v koupelně. Ale přistihla jsem se, nebo jsem vypozorovala, že nejčastěji si zpívám v autě. Když někam jedu. Protože už to není tak, že by člověk písničky přímo trénoval. Alespoň já to tak nemám. Ale když někam jedu tak si písničky opakuji. Hlavně kvůli textům. Když jedu na koncert, tak si zpívám celou cestu. Takže cvičím zásadně v autě, protože vím, že tam nikoho neruším.

Je známo, že vy se nevěnujete pouze folkloru. Jaké je vaše další zaměření?

Kromě folkloru se věnuji ještě jazzu. Což je zase úplně něco jiného. Ale také je to spíše menšinový žánr. K jazzu jsem se také dostala úplnou náhodou přes basistu Pavla Budíka, který hrál v Kotáru. Ten mi řekl, Kláro, pojď si to zkusit i za námi do kapely Jazzhec. Věděla jsem tehdy, že tam je nějaký pan Jaromír Bazel, pan Kužela, které jsem si pamatovala, ještě když jsem chodila hrávat na ZUŠku.

Jaký byl přechod od folkloru k jazzu?

No když si vzpomenu na začátky, tak je mi úplně trapně. Všichni ti muzikanti byli zkušení jazzmani, vyrůstali v tom. Tedy alespoň Jaromír Bazel. Hodně jsem se před nimi styděla. Ale chytlo mě to. Je zase úplně něco jiného.

Můžete přiblížit v čem?

Folklor má své určitě limity. Způsob, jak by se měl zpívat. Má to být v poloze hrdelního hlasu, takže je to omezené. Člověk by měl zpívat tak, aby to znělo lidově. Nebo řekněme autenticky. Ale u jazzu si člověk může dělat úplně, co chce. Takže jsem to brala tak, že můžu zkoušet, co hlas vydrží, co ještě dokáže, co nového se mohu naučit. Na druhou stranu, oba žánry mají i něco společného.

Co to je?

Jak folklorní, tak jazzové písně jsou hodně emoční. Mám to jako takový svůj ventil. Když se mi děje něco v osobním životě, tak to každý hned pozná. Když jsem třeba měla nějaké rodinné trápení a přišla jsem do jazzu a zazpívala písničku, tak všichni muzikanti zůstali, jak opaření a ptali se: Stalo se ti něco? Myslím si, že rozpoložení člověka jde ve zpěvu strašně poznat. Písničky dostávají další rozměr.

Jenom zpíváte, nebo ovládáte i hru na nějaký hudební nástroj?

Zvládnu zahrát na klavír i na flétnu. Ale opravdu jen jako uživatel, když se například potřebuji naučit nějakou melodii, nebo si něco přehrát. Tak na uvedené nástroje to zvládnu. Teď se chci ještě naučit hrát na violu. To jsou ale zatím jenom plány. Jsem ale ráda, že alespoň na nějaký nástroj umím. Bylo ku prospěchu věci, že mne kdysi naši donutili na nějaký nástroj hrát.

Kolik CD už máte na svém kontě?

Vyloženě sólová CD mám dvě. To první je s muzikou Kotár a obsahuje čistě regionální písně z Valašska. To druhé sólové je s Brolnem. Vzniklo díky panu Václavu Kasíkovi, tehdejšímu generálnímu řediteli Českého rozhlasu, který náhodou přijel na koncert na Vsetín. Po vystoupení za mnou přišel a řekl mi, ty natočíš s Brolnem sólovou desku. Nejdříve jsem si myslela, že je to jen vtip. Ale myslel to vážně.

Určitě jste se ale podílela i na jiných albech?

To budu muset chvíli přemýšlet. Úplně první nahrávku mám s Valašským orchestrem lidových nástrojů, jmenovala se Voda v horách. Od roku 2005 jsem také na albech cimbálové muziky Soláň. Vždy jsme je točili v Ostravě s Janem Rokytou. Zazpívala jsem si také na CD cimbálové muziky Bukovinka z Bystřice pod Hostýnem. To jsme točili v Dolních Bojanovicích. To bude asi z těch cimbálových muzik všechno.

Který ze stylů, jazz nebo folklor, u vás vítězí? Který si raději zazpíváte?

To záleží na příležitosti. Jsou chvíle, kdy má člověk náladu na folklor a kdy má náladu na jazz. Rozhodně, když jedu z folklorního festivalu, tak nemám chuť na zpáteční cestě poslouchat folklorní cédéčko, ale musím úplně přeladit. Třeba na jazz. A funguje to i naopak. Myslím, že se v tomto ohledu oba žánry dobře doplňují a vyvažují.

Máte nějaké hudební respektive zpěvácké vzory?

Konkrétního zpěváka jmenovat nedokáži. Myslím, že se spíše od každého v něčem inspiruji. Vstřebávám inspiraci ze všech různých stran. Mám ale řadu kamarádů zpěváků, které mám ráda i jako lidi a jejichž zpěv se mi líbí. To ano. Ať je to Magda Múčková, Honza Zaviačič nebo Veronika Malatincová. Co se populární scény týče, líbí se mi, jak zpívá Christina Aguilera, líbí se mi Dasha. To je podle mne nedoceněná česká zpěvačka. Líbí se mi také Dan Bárta.

Jste vůči sobě kritická?

Ano. Já se nemůžu poslouchat. Ale myslím, že stejně to má většina lidí. Když slyší svůj hlas, tak jim připadá pitomý. Když se vidí na videu, tak si myslí, že vypadají pitomě a ještě navíc mluví pitomě a jejich pohyby vypadají nekoordinovaně. Takže, nerada se poslouchám. I když přiznávám, že někdy mě to popadne. Že si pustím některou svou dřívější nahrávku, ale s větším časovým odstupem. Člověk vidí, jak postoupil. Jak jeho hlas uzrál.

Jak se jako kritik díváte na současnou českou populární scénu? Řekněme na dnešní hlavní hudební proud?

Po pravdě to moc neposlouchám ani nesleduji, takže to neřeším. Když mne nějaký směr nezajímá, tak si tím nebudu ani lámat hlavu.

Jaké máte plány do budoucna? Co byste chtěla dokázat? S kým si zazpívat?

To je oblíbená otázka. Já jsem měla spíše životní plány, což byl návrat na Vsetín a přání najít si tady práci. To se splnilo. A co bude dál, to vůbec nevím. V práci jsem teď také spokojená, takže tam také není co řešit. A co se týká zpívání, tak co bych si chtěla vyzkoušet, je zazpívat si s nějakým dobrým bigbandem. To by mne lákalo. Na folklorním poli už se dál příliš posunout nelze. Kapelu mám totiž jednu z nejlepších, jakou mohu mít. Ať už je to Broln nebo Ondráš, kdo co má raději. Regionální kapely jsou tady také dobré. V tomto směru jsem spokojená. Do sbírky mi tedy chybí ten bigband. To by bylo fajn. Úplně nejvíc by se mi líbil B-Side Band, ale ten už má Vojta Dyk. (smích)

Klára Obručová

- narodila se 11. listopadu 1986 ve Vsetíně
- vystudovala etnologii a kulturní management v Brně
- pracuje v Domě kultury ve Vsetíně, kde má na starosti PR, marketing a propagaci
- je kmenovou zpěvačkou Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů
- zpívá se vsetínským jazzovým bandem Jazzhec
- nazpívala dvě sólová alba, účinkuje také na albech několika cimbálových muzik