„Dřep! Výpad! Zatočit! A ještě jednou!“ Zaznívá v nepravidelném rytmu z procesí více než padesáti milovníků recesí, srandy a pohody. Jsem po roce opět mezi vyznavači Mezinárodního dne švihlé chůze…

Dvě stylově oděné dámy pochodují v tandemu a pomáhají si nahlas vydávanými pokyny. Nakonec se překvapivě od Evy Novákové a Ludmily Rejmanové dozvídám, že způsob chůze vypilovaly až během pochodu.

„To nás napadlo cestou, že půjdeme duo. Vůbec jsme se na to dopředu nepřipravovaly. Jen jsme si ujasnily, jestli začneme levou nebo pravou,“ říká Ludmila.

Zatímco uskakuju, abych nedostal kopanec od jedné ze spousty nohou, které v průvodu lítají na všechny strany a vyhýbám se ostrým koncům deštníků a nezbytných holí, doplňuje „souchodkyně“ Eva další informace kolem příprav na tento svátek.

„Jediné co jsme dopředu udělaly, že jsme navštívily sekáč. Každá utratila tak padesát korun. Jo, a já mám ještě synovo sako, které snad má ke zkouškám. To ani nesmí vědět,“ směje se dáma s rezavo-oranžovo-blonďatou parukou.

Náramně se bavíme i bez panáčků

Pro změnu zpod červené čupřiny vykuje Ludmila a pochvaluje si počasí.

„Vloni to bylo náročné, brodili jsme se ve sněhu a dávali pozor, ať neuklouzneme. I na suchu jsou některé kroky náročné. Ale máme několik přestávek, vydýcháme, občerstvíme se a pokračujeme. Měli jsme jednoho panáčka na začátku. Víc vlastně ani nepotřebujeme, náramně se bavíme i bez nich,“ libuje si.

Přecházíme už třetí zebru, někteří řidiči se netváří jako nejšťastnější na světě, ale drtivá většina je těch, kteří před přechodem zastaví a se širokým úsměvem trpělivě pouští švihlé procesí.

Rozhlížím se po účastnících a na oddechovém place před budovou Skláře zjišťuju, že tolik „pleskaček“ a všelijakých malých lahviček plných vonící slivovice jsem naposledy viděl… Snad neviděl. Inu, tohle k recesi po valašsku patří.

Jako rodinný podnik

Zrak mi padl na mladé manžele Divišovy, kteří jsou pravidelnými návštěvníky. Švihlou chůzi pojali jako rodinný podnik.

„Malou jsme vzali s sebou. Co jsme měli dělat, když v průvodu máme obě babičky aj s dědou,“ krčí vesele rameny otec Adam, zatímco čtrnáctiměsíční ratolest Beátka, sedě tatínkovi za krkem, s gustem se mu zakusuje do černého cylindru.

Pohodlné pozice už se nevzdá. Její mládí se projevilo hned na začátku, ušla snad sto metrů a dostihla ji únava. Co taky čekat od mrňouska, který má lehce přes rok. „Vzali jsme ji za ruce, pak s ní šla nějaká holčička, co si ji oblíbila. A pak už Beátce došla energie. Chodila malátně a vypadalo to dostatečně švihle,“ směje se tatínek.

Podobné akce vnímá jako velké odlehčení.

„Člověk chodí furt do práce, žije uspěchaný život. Tady toto je změna. Uvolníme se, ale hlavně zažijeme srandu. Humor má na člověka pozitivní účinky,“ filosofuje Adam Diviš.

Žena Vendula si zase pochvaluje spontánnost.

„Líbí se mi, že můžete odložit stereotyp. Kolemjdoucí se na nás dívají a zjišťují, že se tu dějí věci, které jsou za hranicí normálnosti. Pro mě je motorem, že je můžeme ovlivnit. Aby se podívali na život s lehkostí, že můžou na čas odložit obvyklé chování. Člověka to zbaví předsudků,“ vysvětluje důvod své pravidelné účasti.

Poprvé byli jen s manželem.

„Vloni už jsme vzali Beátku, měla dva měsíce a byla rozhodně nejmladším návštěvníkem. Vezla jsem ji v kočárku a byla jsem ráda, že ho mám, protože jsem se o něj dost opírala, když bylo tolik sněhu. A příští rok chceme nacvičit nějaký taneční švihlý krok,“ plánuje mladá maminka a jak tak zavadím pohledem o její bříško, je mi jasné, že se zase bude opírat o kočárek.

Procesí dorazilo k hospůdce U Splavu, kde se na všichni srdečně chechtali, neboť sledovali závěrečné defilé, při kterém každý chodec předvedl to nejlepší. A pak už všichni do tepla na čaj, nebo pivko.

Vidím, že tato akce vodáků a recesistů je upřímná a srdečná.

„Spojuje nás láska a přátelství. I jádro této akce je sdílení. Je třeba něco podnikat, udělat si ze sebe srandu a hlavně se potkat. Je to jako doma, každý donese klobásky, cukroví, jsme jako jedna velká rodina,“ vysvětluje mi sympatická Zuzka Olejníčková oděná v poněkud větší sako.

V Londýně nic takového nemají

„Pracuju v Londýně. A když jsem přijela domů, dostala jsem od mamky rozkazem zúčastnit se. Ale to vůbec nebylo třeba. Vlezla jsem taťkovi do skříně, navlekla na sebe kvádro, co má na pohřby a tradá. Nelituju toho,“ usmívá se.

A na závěr přidává překvapivé zamyšlení. „Víte co je zvláštní? Že v rodišti Monty Phytonu vůbec tuto tradici nemají. Mohli by se přijít podívat, jak to děláme na Valašsku.“

Dá se na to něco namítnout? Tak příští rok, švihláci. Mezinárodní den švihlé chůze připadá na 7. ledna. Valašský termín pořadatelé včas ohlásí. A pilovat styl můžete už teď.