Ještě před tím potkávám chlapíka, který si to v mrazu štráduje na kole. Deset let byl jedním z nich.

„Naposledy jsem létal před devíti lety. Je super, že se furt schází partyja, která dodržuje tradici a chodí od chalupy k chalupě. Pro některé děcka je to druhý Ježíšek,“ vysvětluje Radek Kučný, který v průvodu za ty roky vystřídal všechny masky.

Děti vyhlíží z oken a trpělivě opakují – on přijde. „Teď dopoledne to ještě není ono, když je tma, má to větší kouzlo. Škoda, že není sníh, to bývá ještě větší romantika,“ doplňuje, aniž by věděl, že ho přivolal. Hodinu na to se na zem začínají snášet první vločky.

Najednou jsem v úplném obležení družiny. Mikuláš mi cpe do kapsy buráky a bonbony.

„Všechno nakupujeme z vlastní kapsy. Děláme to pro děcka a tradici. Přijdeme k chalupě, Svatý pozdraví, rozdáme bonbony a těm, co mají malé děti po domluvě dárečky. Protože jsme dlouhá dědina, máme dva Mikuláše. V dolní části se rozdělíme a jdeme dvě bandy. Jinak bychom to nestihli – i tak budeme chodit do devíti do večera,“ počítá zpoza čertovské masky velitel obchůzky Rosťa Liška.

TRADICE SE TADY NEVYTRATÍ

S Radimem Čížem velí tlupě už šestým rokem. „Někde chodí tři partyje – lyžaři, hasiči sportovci. My jdeme jedna banda. Možná někde tradice upadají, ale u nás ne. Ve Francovce držíme fašanky i Mikuláše. A protože je nás letos přes třicet, nemyslím, že by zájem upadal,“ dodává čert, na kterém mě zaujaly netradiční pentle splývající jako dlouhé vlasy.

 „Je to zvláštnost, kterou máme jen my a Valašská Senice. Dědáčci nám řekli, že mašle symbolizují pekelný oheň. Když čert letí, pentle za ním plápolají, takže to jako oheň vypadá,“ přibližuje čert Rosťa a poučuje mě i v dalších významech masek.

S lítostí vzpomíná na masku slaměnky, která už s nimi patnáct let nechodí. Není materiál, a i kdyby, sukni z režné slámy umí uplést jen málo starousedlíků. Maska koníka představuje v mnoha dědinách Turka, jenž připomíná turecké nájezdy. Ve Francově Lhotě je to dragoun na koni, který vyháněl nájezdníky z dědiny pryč. Smrtky nejsou negativní postavy.

„U nás smrt vchází do chalupy jako první. Svým klepáním a krkáním vyhání smrt ze stavení i z celé dědiny,“ dostává se mi vysvětlení.

BEZ OBCHŮZEK BY BYL KONEC

Dveře jedné z chalup otevírá Marie Zimková. Žije tu přes padesát let a začátek prosince bez mikulášské obchůzky si nedovede představit.

„Bez toho by to nebylo ono. To by byl konec s dědinů,“ říká rozhodně a prozrazuje, že v družině chodilo všech pět jejich synů a teď už i vnuci.

Takto zavzpomínalo stáří. Ale za pár chvil mi setkání u další chalupy dává tušit, že čerti budou ve Francovce držet tradici ještě dlouho. Osmiměsíční Kubík vůbec nevypadá, že by byl z čertů vyděšený. Má ještě čas. Ale rodiče ho seznamují s touto krásnou tradicí už od útlého věku.

„Měl by to vnímat od mala. Myslím, že později to bude i dobrý výchovný moment. Pocházím z jižní Moravy. Tam jsme taky chodívali a dodržovali tradici. Jsem rád, že tady, kde jsem teď doma, o ni nepřijdu,“ říká tatínek Luboš Vajdík a v náručí drží do deky zachumlané nemluvně.

Je poledne a na zem se snáší první letošní sníh. Parta nadšenců mi pomalu mizí v dálce. Za chvíli slyším jen vzdálené řinčení zvonů. Máte co dělat, do devíti do večera vás čeká ještě spousta chalup…