Netrefit se v sobotu na místo je téměř nemožné. Stěny liptálského kulturního zařízení propouštějí do chladného večera melodie cimbálovky a hlasy zpěváků.

Že jsem správně, se utvrzuji i při vstupu do sálu. Kromě bálové výzdoby je pro něj příznačná vůně slivovice, domácích klobás, sýrů, frgálů a dalších typicky valašských pochoutek.

„Vitajte mezi nama," slyším za sebou. Otáčím se. Za mnou stojí mí průvodci liptálským bálem Jana Pařízková a František Kozmík.

Usazují mě za novinářský stůl. „Letošní program je hodně nabitý. Máte se na co těšit," říká mi něžnější část mého doprovodu.

V tom, že to myslí vážně, mě utvrzuje samotný začátek bálu v podobě nástupu krojovaných. „Našimi hosty jsou členové souborů nejen z Valašska, ale také ze Slovenska a Polska. Ostatně na krojích je to znát," povídá bálovým hostům moderátorka večera a předsedkyně sdružení Lipta Liptál Andrea Čalová.

Zaujmou mě Trombitáši bratia Štefánikovci ze slovenské Nimnice. Ani ne tak kroji, které se ostatně od těch valašských příliš neliší, ale hlavně svými nástroji. Všímá si toho i můj průvodce. „Štefánikovci jsou seskupením hráčů na lidové nástroje, jako jsou trombity, fujary, pastýřské rohy nebo píšťaly. Předvádějí salašnický pastýřský folklor Púchovskej doliny a moravsko-slovenského pomezí," poučuje mě tanečník Lipty František Kozmík.

Večer se dostává do tempa. Na parket se vrhají první tanečníci. Jim k tanci a mně k poslechu hraje cimbálová muzika Luďka Dobrovolného.

Ke slovu se dostávají ale právě také Trombitáši bratia Štefánikovci. „Musíme vás na chvilku opustit. Snad se tu nebudete bát," obracejí se ke mně oba průvodci.

Odcházejí na parket. Spolu s ostatními členy seniorské skupiny Lipty se pouštějí do výuky tance. Hosty bálu učí figurální tance. Například ševcovský, tanec s metlou a další.

Báloví hosté, mezi nimiž je i spousta mladých, se náramně baví. Dobré náladě pomáhá liptálský pěvecký sbor Rokytenka.

Čas ubíhá mílovými kroky. Blíží se půlnoc. Mezi stoly chodí krojované cérky a prodávají ruličkovou tombolu. Cen je tolik, že odejít s prázdnou může z bálu jen obrovský nešťastník. „Letos jsem daroval do tomboly králíka, kterého jsem sám vyšlechtil," chlubí se dlouholetý vedoucí souboru Lipta Ladislav Michálek.

Ten je spolu s bývalým starostou obce a členem seniorské skupiny Lipty Miroslavem Vaculíkem na Valašském bále nejčastějším hostem. „Zme tu s Laďú letos popadesáté," zmiňuje se Miroslav Vaculík.

Krátce před půlnocí odhalují senioři Lipty překvapení večera. „Ukážeme, jak to v mnohých domácnostech na valašských dědinách a kotároch vypadalo, dyž sa chlapi vrátili dom z porad v hospodě," směje se Jana Pařízková. „Bude to ohromná prča," dodává František Kozmík. Oba pak zamíří na parket. Ve scénce mají své role.

Krátce po půlnoci se tanečníci předhánějí, kdo vyskočí výš, aby svým partnerkám utrhli barevné holubičky zavěšené u stropu. Podařilo se. Viset nezůstala ani jedna z nich.

Loučím se. Je dobře po půlnoci a i na Valašsku se říká, že v nejlepším je třeba přestat. Ptám se svých průvodců, jestli 72. Valašský bál splnil svůj cíl. „Určitě," je přesvědčený František Kozmík.

Myslí si to i Jana Pařízková. „Pro nás je nejdůležitější spokojený a utancovaný Valach. A to se nám snad povedlo," dodává s úsměvem. Dávám jí za pravdu.