Na problémy je Josef Dudík, jak sám říká, zvyklý. „Provázejí mě od dětství. Neměl jsem ho dvakrát příjemné. Navíc, tatínek byl vážně nemocný. To se na mně podepsalo," říká smutně muž, který se po skončení základní školy vyučil v tehdejší Zbrojovce Vsetín brusičem kovů.

Pak přišla na řadu vojna. Po ní se do fabriky vrátil. Oženil se. Za tři roky se však rozvedl. Se změnou stavu přišla i změna zaměstnání. Josef, jehož vášní vždy býval a je fotbal, odešel pracovat do vsetínských skláren. Po čase se podruhé a naposledy oženil. I tentokrát však trvalo jeho manželství pouhé tři roky. Po rozvodu odešel Josef Dudík bydlet na ubytovnu.

Životní změny nezůstaly dlouho bez následků. Přišly zejména psychické potíže. Ty dostoupily takových rozměrů, že Josef musel podstoupit speciální léčbu v Kroměříži.

Lékařům bylo jasné, že Pepa, jak mu říkají kamarádi, potřebuje podat pomocnou ruku. Věděli, že ve Vsetíně se už v podstatě nemá kam vrátit. „Nabídli mi chráněné bydlení v Kroměříži. Odmítl jsem to. Chtěl jsem domů, do Vsetína," vzpomíná Josef Dudík.

Zamítl i nabídku léčebny na zajištění místa v azylovém domě. Chtěl se o sebe postarat sám. Byl už ale bez práce. Peněz se nedostávalo. Přišly exekuce, další zdravotní problémy a k tomu všemu se přidal alkohol. „Bylo to strašné. Nakonec jsem stejně v azylovém domě skončil," vzpomíná Josef.

Bydlí tady s přestávkami už čtyři roky. „Není to natrvalo. Vždy je smlouva uzavřena jen na určitou dobu. Vždycky jsem se snažil sehnat si bydlení sám. Mít střechu nad hlavou. Několikrát se mi to i podařilo. Ale finančně jsem nebyl schopný dlouho to utáhnout," říká.

Navíc přišly i další nové nemoci. Hospitalizace v nemocnicích. Několik operací. Josef Dudík z těchto důvodů nemohl pracovat. Nakonec skončil v plném invalidním důchodu. Nebyl schopný platit si bydlení a k tomu ještě pobyty v nemocnicích. Dluhy narůstaly. Dnes znovu žije ve vsetínském azylovém domě. „S přestávkami tady bydlím už čtyři roky. Moc mi tady pomáhají. Jsem vděčný za to, že tady mohu být. Bez pomoci pracovníků domu? Nevím, nevím," zamýšlí se Josef Dudík.

Pobývat tu bude moci ještě něco málo přes rok. Co bude potom, Josef neví. Možná se mu podaří získat prodloužení smlouvy. Byl by za to rád. Stále se ale nevzdává naděje, že jednou…

Související Jiří Růžička: na Vsetínsku žije na tři sta bezdomovců