Vždyť jaké místo by mohlo být pro tuto příležitost stylovější než právě interiéry honosné dominanty valašského městečka z poloviny 18. století. V obsáhlém povídání přišla řeč nejen na uplynulou zámeckou sezonu a výhledy do budoucna, ale také na radosti a strasti kastelánského zaměstnání nebo na strašidlo, které patří k nezbytnému inventáři takřka každého hradu a zámku u nás, ten vizovický nevyjímaje.

Paní kastelánko, jaká byla z vašeho pohledu před nedávnem ukončená sezona na zámku?

Nebyla moc veselá, zejména kvůli poklesu návštěvnosti. Lidí k nám přišlo o dvě tisícovky méně než v předchozích letech, což je dosti výrazný propad.

Znáte příčinu?

Kvůli plošnému zvýšení vstupného se sice něco podobného trošku očekávalo, ale co mám zprávy z jiných památek v okolí, takové množství návštěvníků bohužel ubylo pouze nám. Dost dobře si to nedokážu vysvětlit. Pozitivní je alespoň to, že se k nám stále vracejí lidé, kteří už u nás několikrát byli. Pro ty je naopak to, že se zde nesetkávají s davy návštěvníků, příjemné.

Kolik návštěvníků tedy vizovický zámek ročně navštíví?

Nejsme přece jen tak známí, aby se lidem, když se řekne slovo zámek, okamžitě vybavily Vizovice. Loni nás navštívilo zhruba devatenáct tisíc lidí, letos už jen necelých sedmnáct tisíc. V ekonomické oblasti je to samozřejmě citelně znát. Takhle nízkou návštěvnost já nepamatuji.

Vizovice jsou proslulé nejen slivovicí, ale i velkými festivaly Masters of Rock a Trnkobraní. Jaké máte zkušenosti s nimi?

Aniž bych se někoho chtěla dotknout, za ta léta, co se zde oba festivaly konají, jsme přišli na to, že fanoušci jezdící na Masters of Rock patří k těm nejlepším a nejpříjemnějším návštěvníkům, kteří k nám chodí, přestože obléhají zámek ze všech stran.

Milovníci tvrdého rocku jsou nejlepšími návštěvníky?

Ano. Prohlídky je skutečně zajímají a jsou velmi pozorní. Už jsme se s nimi za ty roky naučili žít a rádi je zde vidíme. Zcela opačnou zkušenost máme s Trnkobraním. Co se týče třeba pořádku, tak při srpnovém festivalu je to větší problém.

Co se děje za zdmi zámku poté, co se na zimu uzavře veřejnosti?

Lidé si většinou myslí, že poté, co ukončíme sezonu, máme klid a nemusíme se práci už tolik věnovat. Opak je ale pravdou. Po odchodu posledního návštěvníka na konci října začíná ten pravý kolotoč. Okamžitě se začíná uklízet, čistí se mobiliář, balí se koberce, zazimovávají květiny.

Jak moc jsou tyto práce náročné?

Když vezmete v úvahu, že osmdesát procent budovy je přístupných návštěvníkům a její úklid musí zastat pouze dva lidé, tak je to skutečně pořádný zátah. A to nemluvím ještě o podzimních pracích v zahradě, kde se uklízí listí nebo se dělají zdravotní řezy. Také řemeslníky u nás nyní potkáte na každém rohu. Opravuje se krytina na budově bývalého pivovaru, řeší se úpravy elektroinstalace, před pár dny jsme dokončili i opravu kanalizace.

Na jaké novinky se mohou těšit návštěvníci zámku v příštím roce?

Připravujeme změnu interiérové instalace jedné z místností, konkrétně hudebního pokoje na základní prohlídkové trase. A už to tak vypadá, že se vyplní i jedno z mých nejskrytějších přání, čemuž stále ještě nemůžu úplně uvěřit. Máme totiž dlouholetý problém se zámeckou kaplí, která je nádherným prostorem z 18. století. Už dlouho nám ji ničí vlhkost a červotoči. Je potřeba provést její celkovou revitalizaci, která by v příštím roce konečně po dlouholetém úsilí měla vypuknout. Vděčíme za to zejména osobnímu zájmu a vytrvalosti bývalé starostky Aleny Hanákové, která je nyní poslankyní Parlamentu ČR. Ta nám vymohla finanční pomoc v řádu milionů korun od ministerstva kultury.

Obraťme nyní pozornost na vás samotnou. Jak jste se vlastně k práci kastelánky dostala?

S manželem jsme přišli do Vizovic v roce 1988. Na zámku tehdy hledali domovníka. Já jsem na zámku po maturitě i provázela, takže jsem nešla do neznámého prostředí. Nastěhovali jsme se tedy do předzámčí. Přesto jsem v té době ještě ze zaměstnaneckého hlediska neměla se zámkem nic společného, pracovala jsem jinde. Až když před patnácti lety odcházel zdejší kastelán do důchodu, tak jsem se o tu práci přihlásila a uspěla jsem.

Věděla jste, do čeho jdete?

Musím přiznat, že moc ne. Učila jsem se od základů. Připomínalo to baťovskou éru, když jsem po nástupu do funkce prošla kolečko profesí, které na zámku fungovaly. Prošla jsem tehdy úklidem, inventurami a dalšími technickými pracemi, které jsou nesmírně nepříjemné. Když uvážíte, že přes zimu je v zámku teplota na bodu mrazu a vy máte v tomhle vlezlém klimatu čistit nábytek, umývat okna nebo drhnout podlahy, tak to není žádný med. Jsem ale ráda, že jsem si touto etapou prošla, jelikož jsem díky tomu schopná reálně určit, co můžu po zaměstnancích chtít a co ne.

Co je hlavní náplní vaší práce dnes?

Úplně všechno, na co si jen vzpomenete. Je nepodobná čemukoliv jinému. Zkusím to vysvětlit na příkladu jednoho mého kolegy. Ten v krátké stati psal o tom, že ráno přijde do práce, navleče montérky, protože jsou ucpané záchody, a jde je opravit. Pak mu zavolá uklízečka, že jí onemocnělo dítě a musí s ním zůstat doma, tak pro jistotu ty záchody ještě vytře. Následně se převleče do svátečního a jde slavnostně provázet, nejlépe v cizím jazyce, návštěvu shora, na kterou musí působit nanejvýš reprezentativně. Pak ale zjistí, že přijelo více školních výletů, než očekával, a tak zahodí veškerý dekor a jde provádět malé děti, protože to jinak zámek personálně není schopen utáhnout. Vedle toho se ale staráme i o personalistiku, uzavíráme některé smlouvy, vymýšlíme a realizujeme kulturní programy a tak dále.

To vypadá na těžký život zámecké paní, ne?

Kdepak. I přes tu kupu práce, která kolem zámku je, se mi tu žije úžasně. Právě díky tomu, že žiji v tak nádherném prostředí, jsem ještě stále schopna svou práci dělat naplno.

Co podle vás vizovickému zámku stále chybí?

Byla bych ráda, aby nás začali lidé více vnímat a začali k nám jezdit ještě více než dosud. Vizovický zámek jim totiž rozhodně má co nabídnout. Krásné prostředí, v němž je zasazen, vstřícný přístup lidí, kteří se o něj i o návštěvníky starají, a vybavenost objektu.

A návštěvníci jsou spokojeni?

Nepamatuji si, že by za námi někdy někdo přišel s tím, že by litoval návštěvy našeho zámku. Naopak, lidé jsou spíše překvapení, že v takovém malém valašském městečku je tak pěkný památkový objekt. Bohužel jsme strašně daleko a vždy říkám, že když sem někdo jede z Čech, tak mu po cestě dvakrát dojde benzin a pak už se mu ani nechce.

Vyměňujete si zkušenosti a nápady i se svými kolegy z jiných zámků a hradů?

Určitě, ale není na to moc času. Většinou se tak děje v rámci různých setkání kastelánů či jiných lidí z oboru. Zrovna příští týden se uskuteční celorepublikové setkání kastelánů v Mnichově Hradišti, kde k tomuto bude ideální příležitost. Při cestě do Čech mám v plánu se podívat na Hrubý Rohozec. Charakter každého památkového objektu je úplně jiný.

Řada zámků a hradů je pyšná na svá strašidla. Máte nějaké i ve Vizovicích?

Jasně že máme, ale to se neprozrazuje. Na zámku máme hodného ducha a já mu nechci kazit spaní.