Rodák z Brna se na valašský Vsetín přiženil před více než čtyřiceti lety. „Když jsem přišel, vůbec jsem nevěděl, že tady nějací vodáci jsou. Sám jsem na vodu jezdíval už na vysoké škole. Ve Vsetíně v oddíle TJ Slovan jsem ale nejprve začal s turistikou," vzpomíná Jaromír Česnek.

Že ve Vsetíně a dokonce v téže tělovýchovné jednotě jsou lidé věnující se sjíždění řek, zjistil až v pětasedmdesátém roce, když se zdejší vodáci vrátili ze spartakiádní vodácké plavby. Mnozí se ale záhy začali věnovat jiným sportům, například horolezectví.

„V oddíle zůstalo jen pár laminátových otevřených lodí. Dost těžkých – jestli si někdo pamatuje Jizery. Jedna vážila přes padesát kilogramů," líčí Jaromír Česnek.

Stabilní vodácká parta se nakonec vytvořila až v roce 1978. „Přišli lidé, kteří tvrdili, že budou jezdit jenom takzvané trampské vody. Ale za dva roky už o nich nechtěli ani slyšet," naznačuje vodácký nestor změnu kurzu směrem k divočejším vodám.

Jaromír Česnek sehnal v Praze „kopyto" na stavbu uzavřených laminátových debl kánoí a vsetínští vodáci se začali poohlížet po řekách slibujících větší adrenalinové zážitky. „Vývoj oddílu šel až tak daleko, že jsme vyjeli i Sibiř na skutečné divoké toky v divočině," vypráví.

To se psal rok 1988. Podmínky byly samozřejmě jiné, než jsou dnes. Mobilní telefony neexistovaly, nebylo ani satelitní spojení. „Byli jsme čtyři neděle v tajze bez jakéhokoliv kontaktu s člověkem. Nynější primář chirurgie, tehdy ještě medik, s sebou vezl i šití a další zdravotnické vybavení. Protože v tajze čtyři sta kilometrů od civilizace může mít i relativně lehčí zranění, třeba běžná zlomenina, fatální následky," upozorňuje Česnek.

Snahou zkušeného vodáka bylo vždy přilákat do oddílu co nejvíce dětí. To se také podařilo. „Vždy jsem se snažil vychovávat spíše instruktory, kolem kterých by se mohla vytvořit další vodácká parta, než závodníky. Proto jsem nikdy nebyl a nebudu trenérská jednička, že jsem nevychoval žádného reprezentanta," říká muž, který ze všeho nejvíce ctí na vodě bezpečnost.

A ačkoliv podle vlastních slov není abstinent, v lodi alkohol nenávidí. Alkohol způsobuje rychlejší výdej tepla a tím pádem rychlejší prochladnutí. Lidé také ztrácí zábrany, což vede ke zbytečnému riskování, přecenění sil a někdy také ke zbytečným neštěstím. „Alkohol nemá na vodě co dělat, stejně jako na silnici. Když vylezete na břeh a už nikam nejedete, je samozřejmé, že si s partou sednete v hospůdce, rozeberete jízdu, dáte si pivko a zazpíváte u kytary. To k tomu patří," přikyvuje zkušený vodák.

Zdraví už Jaromíru Česnekovi nedovolí, co dříve. Práce s dětmi jej ale bavit nepřestala. Jen se z vody přesunul do klubovny a vede klub deskových her. „V současné době jich máme kolem pěti set, spolupracujeme také se vsetínskou knihovnou, která i díky nám začala také hry půjčovat," přibližuje Česnek.

Vodáctví ovšem nelze ze srdce jen tak vymazat. Je tam pořád. Jaromír Česnek si tak stále hýčká jeden sen – ještě jednou se podívat na Sibiř. Snad se mu to podaří třeba s jeho synem, který se též vodáctví věnuje. Dokonce jeho extrémní formě, kdy zdolává v lodi i patnáctimetrové vodopády.

Věk: 69 let

O mojí činnosti: Vždy jsem se snažil vychovávat instruktory, kolem kterých by se mohla vytvořit další vodácká parta. Ne závodníky.

Oblíbený citát/životní motto: Vždy žij tak, aby ses neměl za co stydět, až budeš život rekapitulovat.

Záliby a koníčky: vodáctví, práce s dětmi, deskové hry, vaření

Můj sen: Je to nejspíš sen nesplnitelný, ale ještě jednou bych se rád podíval na Sibiř.