Zadní část pozemku je věnována malému cvičisti, na kterém zrovna dvě dobrovolnice venčí psy. Sedáme si ven pod střechu a za kakofonie štěkotů si povídáme. Náplní práce dobrovolníka útulku je podle Natálie hlavně venčení psů.

„Já například sem tam pomůžu i něco uklidit. Kromě venčení taky psy cvičím, čehož se hodně lidí bojí, protože většinou se jedná o ty, kdo vlastního psa mít nemůžou a nejsou kynologové. Prostě jen chtějí vzít psa na procházku. Takových, co by psy i něco naučili, je tady málo,“ říká Natálie. Dobrovolníkem může být kdokoliv, kdo je starší 18 let.

„Potom si jen stačí vyřídit v kanceláři v útulku kartičku, vyplnit prohlášení, že nebudete pouštět psa z vodítka a budete respektovat pokyny útulku a už jste dobrovolník,“ vysvětluje Natálie.

Ta se nyní v útulku stará o dva psy, najednou však pečuje vždy maximálně o tři hafany.

„Za dvě hodiny venčení totiž nestihnete vyjít na pořádnou procházku s například pěti psy, to byste ošidil všech pět. Takže se radši naplno věnuji těm dvěma,“ zdůvodňuje dobrovolnice.

Zvířata, kterým se nyní věnuje, jsou pro ni už pátým a šestým útulkovým svěřencem. Doma má ale Natálie dva vlastní psy a také kočky. Tina, Natálčin irský setr, je na procházce s námi. Přibíhá a dožaduje se hlazení.

NĚKTEŘÍ SE VEN NEDOSTANOU NIKDY

Natálie se řadí mezi pravidelné dobrovolníky v praxi to znamená, že útulek navštíví až dvakrát týdně. Zároveň ukončuje třetí ročník Masarykovy univerzity v Brně, kde studuje dějepis a francouzštinu. Přemýšlím, zda se během týdne dostanou na procházku ven všichni psí klienti útulku.

„Většinou ano. Někteří psi se ale nedostanou nikdy ven, prostě to s nimi nejde. Jsou totiž tak zlí, že se nedají nikomu dát ani na procházku, s těmi musí pracovat přímo ošetřovatelky,“ vypráví mi Natálie. Jak se potom tito psi ale venčí? Podle zkušené dobrovolnice zkrátka „blbě“.

„Budova pro psy je postavená tak, že z vnitřní strany je kotec a z venkovní malý výběh. Takoví psi se pouští jen tady v areálu za dozoru ošetřovatelek. Ty s nimi potom pracují, aby se časem dali vzít i na normální procházku,“vysvětluje mi studentka Masarykovy univerzity.

KORONAVIRUS: POTÍŽE I POMOC S ADOPCÍ

A jak se podle ní promítlakoronavirová krize do chodu útulku? „Dobrovolníci sem vůbec nesměli, a to z toho důvodu, že ošetřovatelky se bály, aby sem někdo koronavirus nezavlekl. To by se pak o psy neměl kdo starat. Útulek byl proto uzavřený pro veřejnost. Já jsem měla vyloženě zakázané sem chodit, jelikož máme rodinný obchod s regionálními potravinami a tudíž jsem byla v té nejrizikovější skupině,“ uvádí Natálie už s úsměvem.

Dobrovolnice z cvičiště zrovna vedou psy zpět do kotců a Natálie navrhuje, že vezmeme na cvičiště jednoho z jejích svěřenců Timmyho, křížence labradora. Pro dobrovolnici je to už starý známý a tak mi se smíchem popisuje, že Timmy miluje rochnění se v kalužích a blátě. Kráčíme spolu za neustávajícího radostného štěkotu směrem k výběhu.

„Nedokážu posoudit, jak velký je o útulkové psy zájem, ale z facebookových skupin ostatních útulků vím, že se právě díky koronaviru dostalo mnoho psů do nových domovů,“ těší Natálii.

Pokud by lidé chtěli s péčí o opuštěná zvířata pomoci, ale nemohou si psa vzít natrvalo domů, je podle ní pomoc s venčením dobrým začátkem. Ti, kdo mají málo času, mohou do útulku přivést kvalitní granule, stelivo pro kočky nebo prostě věnovat peníze.

ZAMILOVALI SI JEJ

„Znám ale i dost lidí, kteří chodili venčit, ale vzít si domů psa odmítali. Časem se do něj ale tak zamilovali, že si ho nakonec adoptovali,“ vypráví Natálie. Představím si ale, že se dobrovolníkovi nerozlučným parťákem stal obří bernardýn a on bydlí v maličké garsonce.

„Můj názor je, že naučit se se psem žít, vždycky jde. Když tak ale existuje i možnost virtuální adopce. Přestože pes pak zůstává v útulku, člověk svému oblíbenci může posílat třeba dvě stovky každý měsíc. I taková malá částka totiž psovi pomůže,“ navrhuje řešení Natálie.

Chodí do útulku pomáhat čtyři roky, už od svých 18 let. Díky tomu se tam se všemi zná a našla si tam i dobré známé. Jako dobrovolník pracuje zadarmo.

„Jediné, co z toho mám, je dobrý pocit a vtipné historky. Jednou jsem například čerstvě začínala venčit většího psa, na jméno si už nevzpomínám. Bylo to v létě, takže jsem měla jen tričko a kraťasy. Pes tak radostně skákal, až mi rozškubl tričko a já pak už jen ve zbytcích toho trička jela domů trolejbusem…,“ vzpomíná se smíchem.

To už se vracíme z cvičiště a Natálie odvedla Timmyho zpátky do kotce. Z budovy ale vychází s dalším svěřencem, křížencem Justym, kterého plánuje časem adoptovat.

Znovu se ozývá štěkot. Přestože doma psa mám, rozhodně o dobrovolničení v útulku přemýšlím. Přeci jen, vyhradit si dvě hodiny v týdnu a udělat psovi procházkou radost zvládne skoro každý…

JAKUB PELČÁK