Pětatřicetiletý sportovec z Rožnova to zvládl v šestém nejrychlejším čase 10 dnů, 15 hodin a 41 minut.

Jak svůj výkon hodnotíte s odstupem čtyř měsíců?

Až teď mi dochází, co jsme absolvovali a co jsem dokázal. Podařilo se mi to, co žádnému Čechovi během třicetileté historie nejdelšího a nejtěžšího závodu na světě. Splnil se mi sen, jsem velmi šťastný.

Šel byste do toho znovu?

Okamžitě. To ale bude záviset na penězích. Pokud je seženeme, můžeme uvažovat dále. Ale už teď říkám, že se připravuji na příští ročník.

V Americe jste na kole denně ujel přes čtyři sta kilometrů, za obrovských výkyvů teplot a s minimem spánku. Co se v takových chvílích závodníkovi honí hlavou?

První dva až tři dny je to směs různých pocitů – aby se nepokazilo auto, abychom nebloudili a drželi se stanoveného plánu. Potom už hlava přestává fungovat a jde o to, udržet si tempo a nemít zbytečné prodlevy. Psychika je nahlodaná, každý podnět se násobí a občas vyústí v konflikt. Ale to všechno k závodu patří. Dobrý tým ví, jak závodníka vrátit do zajetých kolejí. Samozřejmě myslím také na rodinu a přátele, kteří mě podporují.

Který zážitek si vybavujete nejživěji?

Výjezd na 3 300 metrů vysoký Wolf Creek Pass. Byl to nejvyšší bod závodu. Už když jsem na Race Across America začal trénovat, rozhodl jsem se, že tento úsek věnuji svým dětem. Přestože na tréninky a závody se mnou jezdí manželka a děti zůstávají doma, také ony mají na mém úspěchu svůj podíl.

Jak jste se cítil po návratu domů?

Kromě obrovské únavy jsem se musel vyrovnat s časovým posunem. O kole jsem dlouho nechtěl ani slyšet. Byl jsem alergický na otázky, jak jsem se měl v Americe. Se členy realizačního týmu jsme se dva týdny neviděli, potřebovali jsme si od sebe odpočinout. I pro ně to bylo velmi náročné. Po této zkušenosti už chápu pocity vojáků ze zahraničních misí. Je to směs nálad, které nejsou moc příjemné.

Co obnáší účast na takovém podniku?

Předpokladem je zvládnout kvalifikační závod, který vyhlašuje ultramaratonská asociace ve Spojených státech. Mně se podařilo kvalifikovat hned napoprvé. Byl to maraton střední Evropou, který měřil přes 1 200 kilometrů. Jel jsem si ho jen vyzkoušet. Mezi šestnácti závodníky jsem skončil sedmý. „Nakoplo" mě to a začal jsem se této disciplíně věnovat.
Jednou z podmínek je doprovodný tým. V Americe mě doprovázelo sedm lidí. Denně spali tři až čtyři hodiny, bylo to pro ně velmi náročné. Bylo to na hraně, ale větší doprovod jsme si nemohli dovolit.

Proč?

Kvůli penězům. Je jich zapotřebí velká spousta. Když jsem před rokem připravoval rozpočet, dostal jsem se i s malou rezervou na milion korun. Mezitím koruna vůči dolaru výrazně oslabila. Od sponzorů jsem ale měl na účtu přesně milion. Z Ameriky jsme se vrátili s dluhem sto šedesát tisíc korun, který teď splácím ze svého.

V čem spočívá úloha doprovodného týmu?

Doprovod závodníka naviguje a povzbuzuje, stará se o stravu, masáže a servis kola. Jedna část jede za mnou ve stálém vizuálním kontaktu. Kdyby mě ztratila z dohledu, následovala by penalizace. Ostatní tvoří předvoj, který řeší organizační záležitosti a v místě odpočinku zajišťuje potřebné zázemí. Tým podle mého názoru představuje padesát procent závodníkova úspěchu.

Jak se vám daří skloubit sport s prací servisního mechanika?

Kolegové říkají, že jsem blázen. Zatímco oni se sotva doplazí z práce domů, já sedám na kolo. Sport mě ale neživí. Jsem amatér. Splácím hypotéku na dům, a proto trénink i závody plánuji podle zaměstnání. Na Race Across America mi firma vyšla vstříc. Sponzorsky mě podpořila a dala dvouměsíční neplacené volno. To v dnešní době není zrovna obvyklé.

O profesionální dráze neuvažujete?

Ultramaraton není profesionální disciplína. Bylo by jistě příjemné mít takové sponzory a zázemí, abych se mohl věnovat jenom sportu. Zatím jsem rád, když seženu peníze na závod. Tréninky a ostatní přípravu si platím sám.

Předpokládám, že k ultramaratonu jste se dopracoval postupně. Jak to začalo?

Před devíti lety jsem poprvé jel čtyřiadvacetihodinovku. V teniskách a na patnáctikilovém kole jsem ve své kategorii skončil čtvrtý. S výjimkou dvou let, kdy jsme stavěli dům a závodění jsem musel omezit, jsem vždy dojel do třetího místa. Před třemi lety jsem si řekl, že vyzkouším silniční cyklistiku nad tisíc kilometrů a přihlásil se do zmíněného kvalifikačního závodu střední Evropou.

Měl jste nějaký sportovní vzor?

Slovinského cyklistu Jure Robiče. Vynikal neuvěřitelnou pílí a vůlí. S oblibou říkal, že se závodů neúčastní proto, aby dojel, ale vyhrál. V zádech měl slovinskou armádu, která mu zajišťovala výborné zázemí. Ročně najel až pětačtyřicet tisíc kilometrů! Bohužel, setkal jsem se s ním jen jednou, před třemi lety. O několik měsíců později se na kole smrtelně zranil.

Koho považujete za svého největšího soupeře?

Ultramaraton pro mě znamená souboj člověka s tratí a časem, nikoli s ostatními závodníky. Významnou roli samozřejmě hrají fyzická kondice, počasí i celkové rozpoložení. Ve startovním poli ale nevidím žádnou konkurenci, se kterou bych se chtěl měřit. Kdykoli jedu nějaký závod, mým cílem je zajet co nejlépe a zlepšit si čas, kterého jsem dosáhl minule.

Co kromě Race Across America chystáte na příští sezonu?

Moje srdeční záležitost je závod okolo Slovinska, příští rok ho pojedu počtvrté. Je to velmi kvalitní podnik s vynikajícím pořadatelským zabezpečením. Účastní se ho skvělí lidé, také slovinská krajina je úžasná. Pokud neseženu peníze na Race Across America, mám v záloze neméně náročný závod okolo Rakouska, který měří 2 200 kilometrů a prakticky celý se jede v Alpách.

Jak vypadá vaše příprava?

Hlavně jsou to kvanta naježděných kilometrů. Moje tréninková jednotka představuje šest až deset hodin v sedle. V zimě posiluji a jezdím na trenažeru, často i do tří hodin ráno. Abych ušetřil, pořídil jsem si profesionální vybavení a namísto posilovny trénuji doma. Když se vrátím po noční směně, zpravidla si nejdu lehnout a sedám na kolo nebo na trenažer.

Jsou valašské kopce vhodné pro trénink, anebo jezdíte jinam?

Beskydy jsou pro trénink ideální. Lze v nich najít prudké i táhlé kopce a dlouhé roviny. Trénuji tady velmi rád, i když přiznávám, že po dvousté v roce vyjíždět z Rožnova a zase se do něj vracet, se mi trochu zajídá. Mnoho mých konkurentů by ale takové prostředí uvítalo.

Často jezdíte na besedy. Co vašim výkonům říkají posluchači?

První besedu po návratu z Ameriky jsem uspořádal v rožnovských Tylovicích, kde bydlím. Bylo neuvěřitelné, kolik sousedů i neznámých lidí si přišlo poslechnout, o čem ten závod je. Mile mě překvapilo, že se ptají nejen na jeho průběh, ale také na přípravu a organizaci. Z besed, o nichž jsem se domníval, že potrvají hodinu, běžně odcházíme i po čtyřech hodinách. Zájem lidí mě těší a žene dopředu.

Když slyším o různých extrémních výkonech, říkám si, že to už snad ani není sport. Co si o tom myslíte?

To je otázka pohledu na věc. Vlivem extrémních vzdáleností, převýšení a teplot je to dost na hraně. Pořád ale platí, že závodníci mají určitý časový limit a soupeře. Je to závod a tedy i sport.

Závody jezdíte zásadně jako jednotlivec. Týmová práce vás neláká?

Ne že by mě nelákala. Ale když závod zajedu dobře nebo naopak zpackám, jako jednotlivec mohu poděkovat jen sám sobě. Pouze jednou jsem ve čtyřiadvacetihodinovce zkusil závodit ve tříčlenném týmu, a neoslovilo mě to. Jezdit sám na sebe, to je pro mě pravý adrenalin.

Kterých lidských vlastností si nejvíce ceníte?

Na prvním místě jsou u mě pokora a respekt před tím, čeho chci dosáhnout. A také vstřícnost a odpuštění. Při závodech se dostávám do situací, kdy na svůj doprovodný tým nejsem vůbec vlídný. Jeho členové musejí snášet i drsná slova, která si nezaslouží. Oni se ale neurážejí, protože vědí, že je to důsledek vyčerpání.

Říká se, že kdo dojede do cíle Race Across America, tomu se změní život. Platí to také o vás?

Až tam jsem si uvědomil, že ne všechno lze přepočítávat na peníze. Přesvědčil mě o tom čtyřčlenný tým chlapíků s věkovým průměrem přes osmdesát let, kteří jeli napříč Amerikou už popáté. Na trati se střídali, každý poctivě našlapal svých dvanáct set kilometrů. Měli průměrná kola, moderní vybavení neřešili. O to větší byla jejich vůle dojet do cíle, a to se jim podařilo. Hodně lidí jede nejdelší závod na světě jako charitu. Potkal jsem například veterány z Vietnamu. Snažili se získat peníze pro rodinu svého kamaráda, který ve válce padl. To jsou situace, které člověku vhánějí slzy do očí.

Vedete ke sportu i svou dceru Karolínu a syna Ondřeje?

Vedu, ale do ničeho je nenutím. Sport si vybírají sami. Občas slyším, jak rodiče chtějí po trenérech, aby jejich děti doslova huntovali jen kvůli svým nenaplněným ambicím. Tohle bych nikdy nepřipustil.

Je vám pětatřicet, jste na vrcholu kariéry. Jak dlouho byste chtěl ještě závodit?

Neřekl bych, že jsem na vrcholu kariéry, spíše na jejím začátku. Rychlost a dynamiku člověk trénuje odmalička. Vytrvalost, která je pro tuto disciplínu nezbytná, ale přichází s věkem. Nikoli náhodou má většina ultramaratonských šampionů okolo pětačtyřiceti let. Jak dlouho budu závodit já, neumím odhadnout. Bude to záviset na zdraví, penězích a jiných okolnostech. Proto raději neplánuji moc dopředu. Letošní Race Across America ale považuji za svůj odrazový můstek.

Žijete jenom sportem, nebo máte i jiné záliby?

S rodinou jsme si postavili dům. Není ještě zcela dokončený. Když tedy nesedím na kole, užívám si práce na domě. Občas si uděláme rodinný výlet, rádi chodíme plavat na krytý bazén.

Svatopluk Božák

• narodil se před pětatřiceti lety v Kroměříži
• do šesti let bydlel v Kroměříži, potom v Brankách, dvanáct let žije v Rožnově
• vyučený elektromechanik s maturitou
• pracuje jako servisní mechanik
• největší sportovní úspěchy: 6. místo v nejdelším a nejtěžším ultramaratonu na světě Race Across America (2012), 6. místo v ultramaratonu okolo Rakouska (2011), 3. místo na mistrovství světa v ultramaratonu Glockner Man v Rakousku (2011), 1. místo na neoficiálním mistrovství České republiky ve čtyřiadvacetihodinovce MTB v Bystřičce (2011)
• záliby: rodina, práce okolo domu, zahrádka, výlety, relaxace u vody
• životní krédo: Člověk dokáže to, co od sebe očekává.

Autor: Josef Beneš