Proč jste se rozhodli vydat na takovou cestu?

Ondřej: Chtěli jsme se vymanit z každodenního životního stereotypu…

Martin: …a nejezdit rok co rok do Chorvatska, kde je to pořád stejné.

Jak vypadaly vaše přípravy na cestu?

M: Kolem Nového roku jsme o tom začali poprvé přemýšlet. Pak jsme mudrovali víc a víc, až jsme nakonec koupili toho formana.

Proč zrovna Škodu Forman?

O: Nemá téměř žádnou elektriku, které vůbec nerozumíme. Navíc to bylo jedno z mála aut, které by se dalo opravit bez použití nějakých speciálních dílů.

Jak jste řešili samotné opravy v cizině?

O: Měli jsme dva náhradní díly, alternátor a rozdělovač.

M: Ten alternátor byl ale na novější typ formana, takže vlastně jsme měli jen ten rozdělovač.

O: Který jsme ale použili už na Ukrajině. (smích)

Jak dobří byli místní mechanici?

O: Byli levní a zruční. Třeba v Gruzii v Batumi nám za pár minut rozebrali, opravili a zase složili porouchanou převodovku.

Jaké máte zážitky s domorodci?

M: Většina místních byla v pohodě. Jen v Arménii nás vyhnali z meruňkového sadu, kde ale byly všechny meruňky zelené. Ve čtyři hodiny ráno jsem slyšel, že Ondra s někým diskutuje, tak jsem dělal, že spím. (smích) Nakonec se to ale vyřešilo, popojeli jsme o pár kilometrů dál.

Kde jste nocovali?

O: Já s Martinem jsme skoro vždy spali pod širákem. Pavel byl v autě.

M: Až na jednu noc v Rusku, kdy jsme tam spali všichni tři. Chystali jsme se už pomalu ke spaní, když Ondra zaječel. Byl tam obrovský pavouk a nevěděli jsme, jestli je jedovatý, nebo ne. Pak k tomu ještě začalo pršet, tak jsme se raději přemístili do auta.

Jak jste vnímali situaci na Ukrajině?

M: Žádné velké nebezpečí jsme necítili. Třeba ve Lvově měli ve stánku toaletní papír, který měl na každém útržku Putinovu hlavu. Takových suvenýrů tam bylo víc. Že bychom se báli o život, to ne.

A co celníci na hranicích?

M: Byli v pohodě, až na jednu osudovou schůzku v jižním Rusku. V noci nás tam zastavili, že jsme překročili nějaké území, ve kterém nemáme co dělat, a že každý dostaneme pokutu v přepočtu dva a půl tisíce korun. Pak si nás zavolali do auta, že by se to dalo obejít i bez pokuty, ale museli bychom jim dát eura nebo dolary. Vyšlo nás to na sto sedmdesát dolarů.

O: Od začátku to byla vymyšlená pokuta. Byli jsme holt ve špatnou chvíli na špatném místě.

Museli jste často někoho podplácet?

O: Na úplatky jsme si vezli asi patnáct plzní v plechovkách, v Rusku jsme měli už jen dvě. Mimo hranice jsme museli uplácet třeba na benzince na Ukrajině, kde jsme potřebovali natankovat benzin do plastového kanystru, což je prý zakázané.

Jaký byl váš nejhorší zážitek?

O: Za mě to byla rozbitá cesta z hranic Arménie do Gruzie. Byly tam i dvaceticenti­metrové díry, nešlo jet ani po krajnici. Třicetikilometrový úsek jsme jeli asi dvě a půl hodiny.

M: Můj nejhorší zážitek byl s policejní hlídkou v jižním Rusku.

A naopak nejlepší zážitek?

M: Asi ten moment, kdy jsme vyjeli z Ruska a viděli Kavkaz. Krásné hory, zasněžené vrcholky, zelená tráva se zvířaty.

O: Souhlasím.

Na co jste se nejvíc těšili domů?

O: Na přítelkyni.

M: Jednoznačně.

Plánujete nějakou další cestu?

O: Já už asi ne. Možná nějaký pěší výlet, ale to nevím.

M: Jsem pořád student, takže i po finanční stránce by to bylo složité. Navíc, kdybychom chtěli zase někam na Východ, tak to nemá smysl plánovat moc dopředu, protože se tam politická situace často mění.

JANOŠEK DAVID