Tradiční výstavy obrazů malířů Valašska tentokrát doplní také expozice s názvem Krajové inspirace napříč Slováckem. K vidění budou podoby tradičního oděvu a jeho proměny v průběhu let 1820 až 1930.

„Návštěvníci mají unikátní příležitost vidět dobové kroje, které se objevují na plátnech Joži Uprky,“ zve na výstavu Eva Kysučanová z pořádajícího Sdružení pro rozvoj Soláně.

Vernisáž výstavy začíná v sobotu v 16 hodin. Expozici zaměřenou na Valašsko a jeho malíře uvede Alena Podzemná, druhou část věnovanou Slovácku Romana Habartová. Hudební doprovod při slavnostním zahájení 15. ročníku Valašského salonu zajistí seskupení Valašský výběr. Výstava potrvá do 6.10. 2020.

KE ZMĚNÁM V OBLÉKÁNÍ PŘISPĚLO ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ

Pro obyčejného člověka byl oděv stejně důležitý jako obživa, střecha nad hlavou, nástroje a nářadí. Sloužil jako ochrana, na významu nabýval v čase zimy, krášlen byl pro čas sváteční.

Jeho podobu formovala řada podmínek: od přírodních a zeměpisných, přes individuální schopnosti řemeslníků a domáckých výrobců až po módu v panském prostředí, etnicitu, náboženské vyznání či příslušnost k panství nebo farnosti.

V bohatších zemědělských oblastech a kolem měst se regionální typy tradičního oděvu vytvářely a ustálily rychleji, v podhorských a horských oblastech byl proces pomalý a v tradičním odívání zůstávalo více variant.

Například právě na Slovácku, na které se zaměřuje část připravené expozice na Zvonici na Soláni, lze větší typovou pestrost odívání sledovat dodnes.

O vytváření krajových typů s označením tradiční oděv lze hovořit od 18. století a k zásadním změnám v lidovém oblékání dochází na konci 18. a v prvním desetiletí 19. století.

Manželé Oldřiška a Josef Poláchovi z Valašského Meziříčí - Juřinky si 1. srpna 2020 v obřadní síni meziříčské radnice připomněli 50. výročí sňatku - zlatou svatbu. (na snímku vpravo místostarostka Valašského Meziříčí Zdislava Odstrčilová)
Poláchovi jsou spolu půl století, Seidlovi oslavili dokonce kamennou svatbu

Přispělo k tomu zrušení nevolnictví a stoupající úroveň venkova i měst. Lidé začali dbát na své oblečení i jeho vzhled také díky rozvoji tvůrčího projevu v celkové skladbě oblečení, barevnosti i v detailech.

Pozornost byla více soustředěna na oblečení sváteční, které upozorňovalo na osobnost svého nositele.

Autorka výstavy, etnografka Romana Habartová, se po celý život zabývá mimo jiné tradičním odíváním a rukodělnými dovednostmi. Přispělo k tomu i její rodinné zázemí – maminka jako modistka, návrhářka, krejčí se specializací na svatební šaty a později na krojovou krejčovinu, otec původně kovář a podkovář, se zaměřením také na uměleckou tvorbu.

Věnuje se návrhům rekonstrukcí tradičního oděvu. Během 35 let vytvořila na osmdesát krojových celků.

Její práce se opírá o důvěrnou znalost regionu, ikonografických dokladů a muzejních sbírek jako inspiračního zdroje pro vznik rekonstrukcí, v nichž se odráží hluboký vztah lidu k prostředí, v němž žil, jejich um, cit, smysl pro harmonii a detail.