„Mám z toho strašně moc zážitků, i když dřív byly některé věci trošku jiné," připouští důchodce z Horní Lidče. „Za nás chodil svatý, jeden koník, jeden nosič a dva čerti. Teď jsou nosiči tři a čerti dokonce čtyři," poukazuje na některé změny.
V šedesátých letech na obchůzku chlapi vyráželi jen jeden den v roce. „V sedm jsme vyšli a v šest jsme skončili. V dědině bylo méně domů. Teď se zvětšuje obec, takže musí být větší také skupina a chodí se dva dny," vysvětluje Jaroslav Skřipka.
On sám nejčastěji oblékal masku Mikuláše. Vyzkoušel si také, jaké to je chodit za nosiče a koníka. Většinu nynějších masek dokonce sám pamatuje. „Šil je můj bratr. Některé už jsou obnovené, chlapci je přešívají a různě vyspravují," dodává bývalý soustružník.
Nyní se mládenci z Horní Lidče pravidelně scházejí a masky vyspravují společně. „Dříve to tak nebylo. Masky se spravovaly u nás na kopečku. Nikde jinde. Moje tetka chlapům ještě podstrojovala," vzpomíná. Teď on sám šije jen masku smrtky. „Nikdo jiný to neumí," vysvětluje Jaroslav Skřipka.
Místní jsou také náležitě hrdí na více než sto padesát let staré rohy, které jeden z čertů stále nosí. „Ptal jsem se na ně svého otce, to jsem byl ještě malý ogar. On mi říkal, že je odněkud donesl dědeček. Ani nevím, z jakého zvířete jsou. Možná z berana," spekuluje důchodce.
Jako dítě měl velký respekt především z čertů. „Za něj chodil můj o třináct let starší bratr. Dával mi co proto," dodává s úsměvem. Většinou se před nimi schoval nebo utíkal. Pomodlit před Mikulášem se musel také. Stejný princip uplatňoval také v době, kdy sám za svatého chodil. „Žádné básničky, pěkně otčenáš se musely děti modlit," prozrazuje.
Nyní kromě šití masky smrtky aktivně pomáhá ráno před mikulášskou obchůzkou v oblékání chlapců do čertovských masek.
