Kdesi pod Troskami stával a dost možná ještě stojí asi 400 let starý strom, který by snad mohl být hrušní, kdyby ovšem nebyl jablkoněm. V nedalekém městečku koncem roku 1977 poprvé na veřejnosti vystoupila hudební skupina stejného názvu, o níž se pak někdy tvrdilo, že hraje folk, ale nebyla to pravda. Omyl vznikl tím, že kapela k interpretaci svých nezvykle strukturovaných skladeb používala akustické nástroje.

Název Jablkoň vznikl dříve než skupina. Tu nakonec založili dva kytaristé - Ingo Bellmann (1949 – 2012), který chtěl hrát vážnou hudbu a Michal Němec, jenž měl raději tu veselou. To co spolu potom hráli, trvajíce každý na svém, si brzy vynutilo účast třetího hudebníka, kterým se stal bubeník a hráč na perkuse Ivan Podobský. Když takhle v triu na jaře roku 1979 vystoupili v programu alternativní scény Pražských jazzových dnů, stali se rázem objevem sezony a…, jako už tolikrát před tím i potom…, nic se nestalo.

Na svou první LP desku Devátá vlna, kterou vydal Panton, si mládenci počkali ještě devět let. Druhé album, už na CD, si v jedenadevadesátém vydali raději sami. A pro jistotu k nahrávání přizvali houslového virtuosa Jaroslava Svěceného. Mezitím odešel a opět se vrátil Ingo Bellmann a skupina Jablkoň se proti jeho předpokládaným odchodům prozíravě pojistila angažováním kytaristy Martina Carvana, kterého kapele doporučil Štěpán Rak. Potom, v roce 1992, vydal Jablkoň CD Baba Aga a v polovině devadesátých let živě natočil společné album s Českým symfonickým orchestrem.

Po realizaci tohoto náročného projektu přišla deska s názvem Machalaj, kde opět odstoupivšího Bellmanna vystřídal klasicky vzdělaný kytarista Ďusi Burmeč, protože mezitím si už kapela zvykla hrát ve čtyřech. Časem však odešel Podobský i Burmeč, vystřídali je Johnny Judl, který hraje na fagot, baskytaru i elektrickou kytaru a bubeník Petr Chlouba, a postupně vycházely další desky, z nichž především alba Písničky (1997) a Bláznivá (1999) se staly jablkoňskou klasikou.

Michal Němec, v dnešní sestavě poslední z původních členů Jablkoně, z té základní, už léta stabilizované formace příležitostně vykročí libovolným směrem. Někdy se tedy Jablkoň z kvarteta mění na kvintet, to když třeba nahrává, či koncertuje se zmíněným houslistou Jaroslavem Svěceným, nebo ve spojení s orchestrem stává se ta alternativní kapela Symfonickým Jablkoněm. Naopak ovšem, pro realizaci určitých projektů, dochází též k miniaturizaci souboru v plném významu toho pojmu.

Vzpomeňme třeba Malou lesní Jablkoň, spojení Michala Němce a Martina Carvana v „trampském" duu Carvánek, nebo současnou Půljablkoň. Ta koncem loňského roku vydala album písniček v podání Michala Němce a Marie Puttnerové, zpěvačky, která od roku 2013 do pánské sestavy Jablkoně vnáší hravost ženského elementu, podobně jako před časem Anna Duchaňová.

Album Půljablkoň / Němec & Puttnerová rozhodně nepředstavuje nějaký úsporně polovičatý pokus. Je to v instrumentaci a zvuku plnohodnotná kolekce volně plynoucích a jen občas čeřených nálad, komorně laděných poetických písní. Zjednodušeně by se dalo říci, že Michal Němec s Marií Puttnerovou vydali folkovou desku, ale ve výsledku je to zase spíš jablkoňská alternativa k tomu žánru. Hlavním instrumentalistou je zde jistě Michal Němec (kytary, loutna, perkuse), Marie Puttnerová jemně přihrává perkusemi, ale jak už jsme u Jablkoně zvyklí, pracovní příležitost zde v jisté míře nakonec dostali všichni členové skupiny. V aranžmá jednotlivých skladeb, vedle strunných nástrojů, rozpoznáme fagot, vibrafon, bicí i klávesy a uplatnění našel také hostující jazzový kontrabasista Rastislav Uhrík.

Album Půljablkoň / Němec & Puttnerová asi nevzniklo s úmyslem rozšířit diskografii Jablkoně o další řadovou položku. Písničková kolekce v podstatě představuje spíš celistvý portrét dvojice Němec & Puttnerová, která s tímto repertoárem také koncertuje v malých klubech a komorních scénách. Většinovým skladatelem je zde Michal Němec, ale písničky Náklad třaskavin a Stmívání ještě připomínají autorský vklad zesnulého Inga Bellmanna. Texty, až na tři Němcovy a jeden od Puttnerové, napsala Zuzana Wirthová (dříve Němcová).

V patnácti nahrávkách vystopujeme lecjaké inspirační proudy. Vedle sebe tu stojí a obstojí bossa nova v baladě Šumava, blues v Univerzálním klíči II, nebo latino-jazz v Come With The Beauty - jediném a hned povedeném autorském příspěvku Marie Puttnerové. A nesporně tu mají své místo i návraty ke skladbám ze staršího repertoáru. Znovu tak byla nahrána Balada Chanuka z alba Písničky (1997), Hostina bláznů, která zdobila kolekci Bláznivá (2000), nebo písnička Stmívání. Tu v původní verzi na desce Cestující v noci (2003) zpívala Radůza a výborně si s ní teď poradila i Puttnerová.

Její nestylizovaná interpretace odpovídá také obsahu mordýřského příběhu Ej, horo. I ten se před lety objevil na albu Cestující v noci, kde ho se skupinou Jablkoň výborně interpretovala Zuzana Homolová. Na to folklorní téma pak navazuje původní dramatická skladba V kameni, která posluchače energicky posune do druhé poloviny kolekce vážných i lehce melancholických nálad. Mezi nimi ovšem moravanství křišťálově čistého hlasu Marie Puttnerové znovu zajiskří v koláži Curybury, nápaditě seskládané z motivů dvou lidových písní.

Hudební nezařaditelnost, na níž jsme si u Jablkoně zvykli, se tentokrát přísně drží v obrysech písní. Je zde méně nepředpokladatelného, méně ironie a schválností, ale při lehce zvýšené pozornosti posluchač snadno zachytí dost melodických i aranžérských nápadů, které se napodruhé, napotřetí, dál otvírají. Michal Němec zkrátka v Půljablkoni víc slouží písničkám a hlavně interpretačnímu talentu Marie Puttnerové, zatím známé spíš jen vyhraněným posluchačům jazzu.

Karel Prokeš